Přemýšlela jsem, jestli se následující příspěvky a zážitky na tento blog hodí. A usoudila jsem, že ano. Hodí. Právě proto, že to je těžké, a právě proto, že se to děje. A někdo to musí říct nahlas.
Dětský koutek: Mlčení matky, křik těla
CET 7:10:34 h, výzva: bolest břicha / kdo: žena 3 roky / místo: bytový dům (adresa je supermoderní nová zástavba s byty od 10 mil nahoru za 2+kk)
Matka v kostýmku, s očima na hodinkách a mozkem už v kanceláři, nám ve dveřích šeptem sděluje, že holčičku bolí bříško. A že nemá čas. Prý chůva měla dorazit, ale asi zaspala – tak to holt musela „řešit“. Tak jo, my to „řešíme“.
Jdeme se podívat na pacientku. Tříletá holčička. Bříško jako buben, dýchání jak po maratonu, horečky přes čtyřicet.
Nepláče. Už ne. Jen sténá. Dítě, které nemá sílu plakat – to je víc než na pováženou.. to je zásadní problém. Je to přímo řvoucí signál, že se může jednat o kritický stav, který již přímo ohrožuje život.
Když malé holčičce nejde čůrat – není to „jen zaražená moč“. Může to být smrtelně vážné.
Nemočí. Tvrdý podbřišek, neodchází moč, dítě bledé, unavené, ztrácí síly.
Až v sanitce, při intimní kontrole, narážíme na šok: holčička má srostlé stydké pysky. [1] Kompletně. Moč neměla kudy. Výsledek je hromadění moči v močovodu, měchýři a masivní zánět, pyelonefritida, začínající sepse…
A co na to business-matka? Vytřeštěné oči. Nevěří nám, sama se dívá a nechává si vysvětlit, co vlastně vidí. A pak pronesla větu, kterou bychom nejradši nikdy neslyšeli:
„No počkat! JÁ že za to můžu? Přece ji nebudu tam dole mýt, už je velká dost!“
Musím zůstat klidná, profesionální, měřit – psát – ptát se – zachraňovat… ale uvnitř, uvnitř řvu jak tur. Protože holčička není velká, JSOU JÍ TŘI ROKY.
A její tělo křičelo dlouho – jen ho nikdo neposlouchal.
„Důstojnost dítěte nezačíná tím, že se ho přestaneš dotýkat. Ale tím, že mu ukážeš, že jeho tělo je důležité, čisté a chráněné.“
Dětský koutek: fashion edice bez zodpovědnosti:
Některé cesty jsou absurdní reality show. Když mezi výjezdy zahlédnu úryvky různých trendy šíleností v televizi, jen nevěřícně kroutím hlavou. A pak to potkám naživo…
CET: 17:56:01 h/ výzva: bolest břicha/kdo: muž 2 roky/kde: rodinný dům/ pozn.: zvonit na „ŠtýleFíleMíle“
Vypadala jako z obálky magazínu. Dokonalý outfit, dokonalý make-up, dokonalý mobil v ruce.
A vedle ní… něco, co k ní moc neladilo: Plačící kluk, dva a půl roku, evidentně v bolesti.
Bez pozdravu, bez kontextu, bez zdržování mi ho vrazila do náruče: „Dělejte s tím něco.“
Netuším, jestli „tím“ myslela dítě, nebo ten řev. Kluk naříkal, nedal se utišit, skoro nechtěl sedět. Při vyšetření zjištěna těžká fimóza[2], silný otok, zarudnutí, infekce.
Otočím se na matku, a vysvětluji jí, že bude třeba řešit chlapcovu hygienu, péči, přetahování…
A ona s úžasem v očích: „Přetahovat? Já? To neznám. Co to je?“
Radím, ať se třeba zkusí zeptat otce dítěte. Její odpověď bodla jak jehla:
„Otce nemá. A nikdy mít nebude. A vůbec – vyřešte to – a pak mi ho zase vraťte.“
Otce nemá? Fajn. Ale i tak – chlapec MÁ penis, ne hologram. Takže někdo by se o něj starat měl. A ne, mobilní aplikace na to zatím neexistuje.
Tady mi nezbývá než chladné klinické shrnutí bez emocí:
případ je typickou ukázkou zanedbané péče o předkožku – fimóza u 2,5letého chlapce, pravděpodobně patologická, s rizikem retence moči, infekcí, parafimózy nebo dokonce vezikoureterálního refluxu.
Občas vypadá všechno správně. Ale teprve, když dítě křičí bolestí, poznáš, co v té péči doopravdy chybí. Styl není láska. A dítě není kabelka, kterou můžeš na chvíli odložit, když se ti zrovna nehodí k outfitu. Generace Insta-matek: dítě jako módní doplněk, realita jako spam. Ať žije parentifikace zdravotnického personálu.
Dětský koutek: …a zůstalo ticho
Některé výjezdy je těžké i jen popsat…
CET 18:56.23 h / výjezd: topení /kdo: žena 5,5 roku/ kde: adresu definuje jen řada čísel souřadnic
Sanitka letí krajinou, kterou ještě brzdí poslední zbytky zimy. Adrenalin. V hlavě protokol. V rukách připravenost. V srdci… úzkost a úpěnlivá prosba, modlitba.
Na místě mladí rodiče. Stojí. Mlčí. Dívají se dolů do vody.
V potoce, obličejem pod hladinou, malá holčička. Ne více než šest let. Tělo bez pohybu. Šaty se třepotají proudem.
Nevíme, jak dlouho tam byla. Nevíme, kdo volal. Ale víme, že každý okamžik se počítá.
Skáčeme do vody. Vytahujeme ji. Zajišťujeme dýchací cesty. Kyslík, komprese, adrenalin, vše podle algoritmu. Ledová voda někdy dává šanci. Hypotermie může být štítem[3]. Zkoušíme všechno. Ale srdce neodpovídá. Mozek se nevrací. Už nechce zpět.
A rodiče? Stáli tam. A dívali se. Bez slz, bez slov, bez pohybu. Snad paralyzovaní šokem…
A po chvíli otec řekl: „Bůh dal. Bůh vzal.“
A pak se otočili. A odešli. Zůstalo po nich ticho. A malá holčička, kterou už nikdo neprobudí.
Někdy je to nejhorší, co si odvezeme, právě tohle: Pocit, že jsme chtěli víc než ti, co měli chránit. Že jsme bojovali za život, zatímco jiní se jen dívali. Možná byli v šoku. Možná už uvnitř odešli dávno předtím. Možná se nikdy nevrátí. Ale holčička tam zůstala. V našich rukách. V našem srdci. Skrápěná horkými slzami smutku a bezmoci.
Tohle byl třetí příběh, který bolí tak hluboko, že ani profese, adrenalin, nebo trénink nepomůžou. A právě proto se musí zaznamenat.
Dítě se utopí TIŠE. Žádné KŘIK. Jen zmizení. Stačí pár minut. Stačí pár kroků. Stačí jedna vteřina nepozornosti.
[1] tzv. synechie labia minora. Často si toho rodiče vůbec nevšimnou. Dítě ale nemůže normálně čůrat. Moč se hromadí, dráždí, infikuje, šíří do ledvin a může způsobit otravu krve – urosepsi
[2] Fimóza – zúžení nebo nedostatečné uvolnění předkožky
[3] Z klinického pohledu šlo o utopení dítěte s pravděpodobně delší dobou submersion (>10 minut) a hlubokou hypotermií. Takové situace jsou extrémně závažné, ale hypotermie paradoxně někdy prodlužuje šanci na přežití bez neurologického deficitu – známé jako „hypothermia protective reflex“ (Lazarus syndrome in freezing water)