Tak si říkám, že už je zase čas na nějaké zážitky nejmenších a s nejmenšími. Vítejte v dětském koutku urgentní medicíny, kde se naši malí drahoušci dokážou postarat o pořádné drama a jejich rodiče o ještě větší. Písek, plastové lopatky a instantní hysterii tu podáváme s náplastí i úsměvem. Když dítě křičí a rodič volá záchranku, emoce mají pré!
Dětský koutek: Antibiotická olympiáda
Nedělní poledne. Místo guláše máme výjezd. I když už za ty roky na to jsme zvyklí, není denní směny, kdy by nebyla polední akce.
CET 12:32.10 h/ co: zhoršení stavu/ kdo: muž 6 let / kde: bytovka, 4.patro, nezvoní zvonek/ upřesnění: prý mu není dobře.
Neposlušný zvonek nebyl nakonec náš problém, tatá už čekal venku a s ním kluk. Šest let, pohled jak upřený do světa za zrcadlem, sotva se drží na nohou. Teploty, zvracení, horečky nad čtyřicet. Na nástup do sanitky svých malých mužských dohlíží babička, generál v důchodu. To ona rozhodla: „Kluk musí do špitálu, na pohotovost! Teď hned! Zachrání ho, vyšetří od hlavy k patě a dají mu zázračnej dryják!“
Zjišťujeme, že kluk do sebe za čtyři měsíce naházel víc antibiotik než voják na misi.
Pediatři se vystřídali tři a skore? Pediatři 0 : tajemná nemoc 3. Upozornila jsem rodinu, že urgentní příjem není kouzelná školka. Maximálně dostane akutně Paralen, možná dvě hodiny čekání a pěknou rýmu jako bonus. Slyšeli. Přikývli, nevěřili. A šli.
Protože v očích babiček je urgent něco mezi svatým grálem a drive-thru Mekáčem.
A my? My jsme ti, co místo Happy Mealu rozdávají studený obklady a realitu bez přílohy.
Dětský koutek: Koláčky štěstí
Odpolední běžné četné neklidné tance kolem dospěláků přerušila výzva dispečinku: Máte dítě, točte to dál! A tak jen vynulovat kilometry tachometru sanitky a počkat, až naskočí nová destinace, tam, kam máme točit.
CET 15:46:11h / co: nespecifické neuro obtíže / muž 4 roky/ kde: rodinný domek/ pozn: babička hlídá a říká, že „kluk je nějakej divnej“
Náš dispečink má také smysl pro absurdní drama, poznámky k výzvám jsou občas skutečné perličky. Zkušenost nás učí, že „nějakej divnej“ bývá široké spektrum stavů – od ospalosti po bezvědomí, případně hlad. Na místě zjišťujeme čtyřletého chlapce v polospánku, s těžkým víčkem a dechem jak lehký vánek. Nepláče, nereaguje, nekomunikuje. Jen tak… leží. Babča v roli hlídače nervózně přešlapuje,
„On byl takovej hodnej, klidnej… celej den si hrál a pak si šel lehnout. Ale teď je takovej bledej, víte? Tak jsem raději zavolala.“
Chlapec má sníženou reakci na podněty, působí apaticky, dýchá mělce.
Rozbalujeme monitor, voláme dispečink – „porucha vědomí, 4 roky, nejasná příčina.“ Připravujeme žílu, kyslík, všechno jede podle algoritmu.
Do toho vtrhne matka v modu hysterie hodné telenovely a padne na kluka, jak kdyby byl Romeo a ona Julie. Vzápětí dorazí otec.
Zřejmě si odskočil ze svého vesmíru, protože první, co ho zajímá, není kluk, jeho vědomí, a dokonce ani že jsme mu zaparkovali předním kolem v záhonu.
Ne. On se ptá: „Kde je ta miska se sušenkama?“
Miska je na stole. Prázdná. A v tu chvíli do sebe všechno zapadá. Domácí výrobky z alternativní pekařské dílny – „Taťkovo koláčky pokaždé jinak“. Klučina spořádal veselou dávku THC ve formě dětsky přívětivých cookies – zeleno v očích, žilách i mozku.
Dítě naplacato. Rodiče mimo realitu. A babička, co jen chtěla hlídat, teď pozoruje výjezdovku s očima dokořán a tuší, že za „nějakej divnej“ stav je někdy zodpovědná právě rodina.
Domácí edice veselé marihuany doporučujeme podávat s kyslíkem a dávkou reality. Obdobné případy mívají dohru v podobě tet ze sociálky…
A ještě jedna návštěva dětského koutku nás čeká. A pozor! Tentokrát teče krev, ale pořád je to jen písek, lopatka a rodiče, co už dávno ztratili smysl pro realitu.
Dětský koutek: Pouštní válka o písek
Výjezd s policií na hlášené napadení se zraněním hlavy, poškozený je muž. Informaci na nás chrlí ve stručnosti jen vysílačka ve voze a operátor dodává, že je zde indexace možného ohrožení posádky záchranky.
Při podrobném pohledu do mapy vidíme, že adresa ukazuje – dětské hřiště. Takže máme dvě varianty – podle osobního nastavení posádky. Horor nebo komedie….
Na místě nás vítá muž. Krvácí z čela. Poškozený. Po bližším ohledání zjišťujeme – muž má pět let. Vedle něj, jako osobní garda, stojí rozzuřená matka, připravená jít do bitvy za čest svého syna. Hysterická. Odhodlaná. Svírá telefon jak knihu zákona.
Útočník? Jiný pětiletý muž. Zbraň? Plastová lopatička.
Motiv činu? „Poškozený boural pískový hrad.“ Otec malého agresora protestuje proti svědectví poškozené strany a vytahuje důkazní materiál – záznam z telefonu a dožaduje se pozornosti a svědectví širého okolí i Země Nezemě. Malý zločin, velká dramata a ještě větší emoce.
My: klidní. Profesionální.
Naložíme chlapce s rozseknutým čelem, matku, která je těžší případ než on,
a taktně (ale sakra rychle) opouštíme místo činu. Policie zůstává. Hřiště je zajištěno. Lopatička zkonfiskována.
Pískoviště je bitevní pole. Někdy spíš rodičů, než jejich dětí. Rodiče, kteří si myslí, že jejich potomek je nedotknutelný princ, by si měli občas připomenout, že je to jen hra. A že většina pískových hradů prostě nevydrží příliv – ani kamaráda s lopatkou.