Náš pes má dvě rychlosti: buď stojí a nebo běží.
Můj manžel tvrdí, že má ještě mezistupeň a tím je tak zvané spořádané vycházkové tempo. No, nevím, já tohle sice ještě nezažila, ale samozřejmě že mu věřím, když to tedy říká…
Já jsem neběhala nikdy. Neuměla jsem to ve škole a nic mi to neříkalo ani později a to ani v přílivu módních joggingových vln. Neviděla jsem žádný význam v tom, že budu funět po silnici v zářivé šusťákovce a čelence, ani pak v pozdějších letech ve fitness oblečku složeném z funkčních legín a trika kolem pole se sluchátky v anebo na uších. Ještě tak má z mého pohledu smysl Cimrmanův běh, tedy závod v běžném oděvu a s kufrem na nádraží a zpět, v tom bych pro život ještě přínos viděla.
Nikdy jsem neudýchala školní (hlavně školní!) běh a nějak na mě nefungovala rada „hodně běhej, on ten dech naskočí sám“. Rovnou hlásím, že nenaskočil, spíš vyskočil. Nepochybně má nechuť byla spojena i s těžkou základnou a velkým poprsím, tedy nic příjemného na běh a klouby k tomu mívaly také nepříjemné komentáře. A mezi námi: komentáře k mým běžeckým projevům ze strany okolí v době školní docházky také nebyly zrovna to pravé motivující.
Pozdější psí série rotvajlerů, které jsme měli za posledních dvacet let, také inklinovala k rozhodně spíš k vycházkovému tempu. Také měli těžkou základnu a postupem času neufuněli ostřejší tempo. Asi se tedy dalo čekat, že si při prvním pokusu o jinou psí rasu pořídím rovnou psího Forresta Gumpa. Volba a šťastný los padnul na fenu ze „sekáče“, boradorku, tedy kombinaci border kolie a labradora – a bodejť že by takový pes neběhal!
Takže běhám teď nakonec i já. Sice jde spíš o indiánský běh, než cíl kondičních polykačů kilometrů, ale minuty intenzivního pohybu na chytrých hodinkách naskakují utěšeně.
Naše procházka má stále shodné schéma:
Zahájením je vždy pes skákající mi nadšením až nad hlavu, následuje prudký start z branky – a samozřejmě, nejlépe směrem do kopce a potom následuje velmi intenzivních 400 metrů sprintu.
Tento výbuch aktivity je prudce zabrzděn a následuje čtení psích ranních novin a esemesek na rozcestním patníku.
V tu chvíli se začíná okolím rozléhat naštvané štěkání : to se ozývá rotvajlerka zavřená v kotci o pár zahrad dále a naše fena okamžitě s nadšením letí k rotvajleřímu plotu, protože se musí předvést a naparovat se, že „ONA JE VENKU, heč…“.
Další úsek naší denní běžecké dráhy vede korytem „vádí“, kde já jen trnu, že psí sprinterka škubne vodítkem o něco víc a já se tak seznámím důvěrně s místním kamením. Na tomto místě jsme spolu zažily překvapení – po nedávných deštích se z vádí stala bystřina. Byla bych čekala, že borador vodu bude mít rád, ale naše fena se evidentně zalekla a zabrzdila před tou mokrou hrůzou tak, že jsem to chtě nechtě musela vzít parakotoulem přes ní… a to přesně do té bystřiny, samozřejmě…
Předposlední část cesty vede po poli („hele, paní, zajíc! Pojď, chytneme si ho!“) a nakonec podél hlavní relativně frekventované ulice, kde se snažím psa přeřadit na tu střední záhadnou vycházkovou rychlost (marně).
Nedávno jsem zjistila, že náš každodenní přespolní běh je předmětem sledování širého okolí: mladí manželé s párkem pitbulů a terénním kočárkem si obvykle ráno kontrolují naši polohu, abychom se vzájemně při běhu vyhnuli, starousedlík nám sleduje rychlost („dneska jste nějaké pomalé, holky!“) a parta stavebníků na rodinném domku nás hlasitě povzbuzuje a strachuje se, když máme zpoždění a nejsme venku včas.
Tak dobře, „běž, Dori, běž“!
#běh #pes #sport #emoce #procházka
Pobavilo:-), děkuji.