»„Naučím tě tancovat po našem, cizinče!“ zařval Rychlopalný Bill a jeho šestiraňák promluvil. Pod nohama příchozího vykvétaly obláčky prachu od kulek a k nim se přidávalo staccato bot muže uskakujícího před střelami… „To mi zaplatíš, hombre!“ drtil mezi zuby s nenávistným pohledem na chechtajícího se Billa…«
Tolik k navození správné nálady k první silvestrovské vzpomínce. S tou přišla letos do krámu sestra, naštěstí se obešla bez zásahu záchranných složek, ale daleko k tomu opravdu nebylo.
V duchu očekávání těch zaručeně správných oslav konce roku) se rozverná skupina mladých rodin a jejich nejbližších přátel včetně všech do houfu nahnaných dětí sešla v posázavském penzionu. Pro radost dětem ohňostroj začali dospěláci chystat brzo. Vymysleli skvělé aranžmá – třpytivý oblouk nad vstupním schodištěm. Idea byla výtečná, a tak mužové neváhali co nejdříve zahájit přípravy. Po rozmístění rachejtlí v lahvích po celých schodech v propracovaném systému hodného profesionálních ohňostrůjců povolali ženušky a dětičky a těšili se na nadšení a obdiv.
Obdivu se dostalo, ale po hříchu trval jen chvíli… Pod vlivem pozapomenutého zákonu akce a reakce se zamýšlené trajektorie světelné show odchylují ve všech směrech podle padajících nedávno vypitých skleněných „raketových sil“ a vysílají efektní ohňostroj ze schodů na všechny strany. Výsledkem byla tzv. „friendly fire“, aneb palba do vlastních řad. Ani Rychlopalný Bill by nesvedl početnou skupinu takto roztančit. Nakonec bylo zranění na takovou akci překvapivě málo – součtem jedna luxace kotníku, jedna ohavná modřina, povrchová popálenina zad, hýždě a stehna jedné z žen, jenž uhýbala s děckem v náručí. Možno říci, že to dobře dopadlo. Kdyby dítě stálo na zemi, bylo by pro ně hodně zle…
POZOR ! I na Silvestra a Nový rok platí přírodní a fyzikální zákony, o těch Murphyho ani nemluvě.
Druhá vzpomínka je „záchranková“. Byl to výjezd k večernímu vypouštění rachejtlí. Musím říct, že díky dostatku plus mínus profesionálně vyrobené pyrotechniky postupem doby ubývá zranění. Ale lidská kreativita nemá hranic.
Výjezd: 31.12./ 21:11:50 CET, NALÉHAVOST: 2 (s lékařem), CO: úraz – tvář, KDO: muž, 45 let, KDE: rodinný domek, POZN.: rachejtle.
Bez dalších informací o rozsahu poranění a s jedinou specifikací příčiny jsme dobrý pocit neměli. Pokud někomu bouchla petarda do obličeje, je to velmi vážná situace. Na místě se už žádné veselí nekonalo. Řvoucí děcka, vynervovaná žena, barvitě nadávající tchán, tchyně v bezvědomí a sténající poraněný, to byl výčet stavu. Lékař s komentářem, že nás zapomněli upozornit na to, že jde o „hromadné postižení osob“, roztřídil do akce dostupné záchranáře.
Jediný, kdo byl schopen podat relevantní informaci (po filtraci vulgarismů) byl starší muž: „Ten d…, se snažil, kr… jeden, vodpálit dětem tu zas…. raketu. Je to cip úplně na h…, ani tohle neumí, p…, a tak to nebouchlo, k… Nic lepšího toho č… nenapadlo, než že čučel do té zas… rachejtle a vrtal se v tom, p…, no a pak PRÁSK!!!“
Podařilo se nám odšroubovat poraněnému ruce zabořené do obličeje, aby bylo možno zjistit rozsah a dosah poranění. Očazené spálené vlasy nad čelem, ožehnuté čelo s černou lámavou krustou, ze které tekla krev, předpovídalo šok velkého rozsahu. Ale vše dopadlo nad očekávání. Poraněný při zkoumání důvodů nefunkčnosti petardy do ní sice hleděl, ale zřejmě v posledním zlomku sekundy uhnul hlavou a střela sklouzla po brýlích a jen „štrejchla“ čelo a vlasy. Zničené brýle, podle komentáře rozrušené manželky „s multifokálními skly od Ježíška za čtyřicet tisíc“… to co na to dadal tchán si doplňte sami.
A nakonec jeden příběh z deníčku dispečerky záchranné služby. Volání nejen na Silvestra jsou pestrá. Ze všech možných vybírám jednu již trochu historickou příhodu.
„Záchranná služba Středočeského kraje, jak vám mohu pomoci?“ Pomalu se blížila půlnoc, vozy záchranky se toulaly po celém kraji a telefony na dispečinku předváděly nonstop neandělské zvonění. „Pani…haloo…hahaha…pani, my máme …hahaha…problém…hihihi.“ „No výborně“, pomyslela si dispečerka, „to je zas parta“. „Jistě, povězte mi, co se stalo, kde jste?“ Vyhihňaný volající po hlase bojoval s pletoucím se jazykem. Za huronského smíchu z pozadí ze sebe pracně dostal informaci, že jsou na chatě, že auto nemají a že „kámoše uštkla ZMIJEEEE!!!“. Kolegyně zakroutila hlavou, a když po dalším trpělivém vyptávání zjistila adresu, poslala posádku záchranky s poznámkou „obtížná komunikace, alkohol“. Co budu povídat, popis události „kousla ho zmije“ posádku rozveselil. Těžko uvěřit, že by tohle byla na zasněženou prosincovou noc pravda.
A jak to bylo? Veselá parta chlapců zvečera pořádala na sněhu před chatkou závody v čurání a jednomu z nich se podařilo doslova pročůrat se sněhem až na zmiji skrytou v listí. Nic lepšího je pod vlivem kvalitních destilátů a nekvalitních vín nemohlo napadnout, než tu chudinku vzít do tepla. Vyjevená zmije se jim schovala do gauče, a tak na ni svorně zapomněli. Až skoro do půlnoci, kdy si na ni jeden z nich sednul. To už bylo na zmiji moc, a tak ho rafla. Protože měli už v tu dobu značně „natankováno“ a „zatopeno“, byl jen ve slipech a pro nebohou rozespalou hadici nebylo těžké vydat rozsudek i trest naráz…
Poznámka v deníčku dispečerky: „Dnes v noci jsem avizovala pacienta do VFN. Zase jednou si na Karláku v nemocnici mysleli, že jsme na dispečinku všichni úplně opilí… a to jsme toho uštknutého fakt vezli“.
Bohužel, systém zpětné vazby pro záchrannou službu není nastavený dosud, a tak se o dalších osudech a nemocniční diagnóze našich pacientů většinou nedozvíme.
Díky dobrým vztahům v nemocnicích se alespoň někdy nějaké základní informace k nám dostanou. Není to od nás bohapustá zvědavost, ale jde nám o naše poučení a porovnání prvotní diagnózy z místa zásahu s finální diagnózou po komplexním vyšetření. A na druhou stranu, pro náš úděl je to i krásné zadostiučinění, když se dozvíme, že náš pacient dobře skončil. Snad se to někdy zlepší.