V poslední době čím dál více chápu pana Dixona, který nemaje v repertoáru vhodný výraz obličeje, použil v zoufalství obličej nazvaný „pohlavní život starých Římanů“. S touto postavou půvabné knihy Kingsley Amise (Šťastný Jim) máme my záchranáři společné to, že opravdu některé situace není úplně snadné vystihnout běžným výrazem (nebo slovníkem diktátu doby trefným „emotikonem“).
Už samo označení Jimova emotikonu navozuje další díl Momentů ze života záchranářky. Snad už ani nebudu psát, že je to s hvězdičkou. Mám pocit, že se jedná o kategorii výukových až varovných instruktáží a s přihlédnutím na to by měly jako takové být i přiměřenou měrou dále šířeny. Mimo jiné zde již také zaznělo, že případy pro záchranku chodí v sériích, a tak není divu, že se nám objevuje další várka lechtivých zážitků.
Nedávno jsme měli svátek sv. Valentýna. Sice v našich krajích je zvykem romantizovat s Máchou *), ale importovaný svátek úspěšně boduje. Nakonec ona taková únorová tma a nevlídné počasí romantickým večerům přeje. Své o tom ví i hrdina následující příhody.
Výzva 17:56:11 h CET, naléhavost 3, kdo: muž 29 let, indikace: úraz, co se stalo: pád ve sprše. No jo, nejvíc a nejblbějších úrazů je doma, byla naše první myšlenka. Koupelna, případně pak vana či sprchový kout, je obzvlášť záludná prostora. A samozřejmě, blížící se konec služby byl předzvěstí dlouhé a úmorné snahy s nelehkým případem.
Ve dveřích nás netrpělivě přivítal přešlapující na místě mladý muž v županu. Se slovy “Ježíšmarjá, vám to trvalo!“ se před námi šinul dovnitř chodbou do bytu. Se svým trápením se nám svěřil až uvnitř, ve slavnostně vyzdobeném pokoji, kde mezi svíčkami trůnilo šampaňské (fakt že opravdové!) a kytice se srdíčky.
„Víte, já jsem na homeoffice a čekám, až žena přijde z práce, že si uděláme hezký večer… Já jí koupil dárek, ale teď moc potřebuji, abyste s sebou hodili!“ Bezva, ale tak nějak stále nevíme, co se od nás vlastně čeká. Takže se vracíme k textu výzvy a dotazujeme se, co se mu vlastně v té sprše stalo? Zjevně chodí a nic ho výrazně nebolí.
Na to jak spěchal, trvalo dost dlouho než jsme od něj zjistili, že „…uklouznul ve sprše a ten vibrátor, co jsem koupil jako překvapení manželce, se mi nějak zarazil do zadnice a já ho nedokážu vyndat!“
A požadavek? „Proboha, vyndejte to, ať to umeju a vrátím do krabice, než přijde!“
Nabízenou variantu převozu na chirurgii do nemocnice razantně odmítal. Že to trvá prý už moc dlouho a ještě aby, nedej bože, musel vysvětlovat někomu dalšímu, co se stalo. Stále požadoval, ať to zkusíme my. Nicméně si přál pomoc ženy a ne muže. Vše nakonec dobře dopadlo se zachováním cti mladého pána. Ale za sebe nevím, zda podobné výjezdy zrovna máme zapotřebí.
Manželku jsme potkali u vchodových dveří bytového domu, jen jsme pozdravili a fofrem se ztratili ze scény.
Pozoruhodných případů je mnoho, některé veselejší, některé smutnější. Ale jsem pozitivně naladěná a za dnešek slovy starých latiníků provolávám „Omnia vincit Amor“!
A na závěr tedy vybírám z deníčku sestřičky:
„Dnešní služba byla jako obvykle, ráno kontrola klientů, rozdání léků a další nudná rutina. Jako vytržení z denní šedi by se dalo počítat každoměsíční „vyšetřování“ policie, protože paní z pokoje 15 zase po návštěvách včera odpoledne zmizely všechny peníze. . Po obědě nastal klid. V podstatě všichni si dávají šlofíka a konečně mám čas na ty zatracené papíry.
Najednou poplach, jak když hoří! Aha, to se ozval ten zpropadený telefon spojený se zdravotním náramkem. To je vám taky věc! Náramek kontroluje pulz, kyslík i srdce. Rodina paní z pokoje 129 si přála, aby jejich příbuzná byla stále pod dohledem technologie, protože nevěří, že ji kontrolujeme my. Teď to ale vypadá, že to nebyl špatný nápad. Paní jsem viděla u oběda a byla úplně v pohodě. Volám na kolegyni a běžíme na místo. Po rozražení dveří se nám naskytnul neočekávaný pohled. Paní si užívala jízdy „na koníčka“ s pánem ze druhého patra. Náramek si sundala a ten, když neměl data k analýze, si vyhodnotil situaci jako zástavu srdce a spustil poplach. Rychle jsme odvolávaly automaticky přivolanou záchranku. Samozřejmě se v tuto chvíli rozezněl i telefon od rodiny, která se dožadovala informací o stavu, našem postupu a následně, po uklidnění, doplnění sledovací kamery na pokoj.
Aktivní prožitky staré paní jsme přislíbily zachovat před příbuznými v tajnosti…„
V domovech pro seniory se nezřídka děje mnohem víc, než rodiny tuší. Tentokrát to bylo v pohodě.
Před pár lety podobně in flagranti manžela přistihla jeho žena, která jej přišla nečekaně navštívit. Její reakce byla dost „italská“.
A někdy se dozví rodina až u notáře při řešení závěti, že má novou maminku nebo tatínka…
*) poznámka na okraj: myslím Máchův Máj, jeho osobní zápisky jsou četbou o něco vydatnější…