„Co to vyvádíš, paničko?“ koukají na mě starostlivé hnědé oči. „No, co asi dělám!?!“ drtím mezi zuby, když se najednou válím jak pytel brambor na lesní cestě. A ještě se ke mně řítí dvojice starších výletníků! A taky se hned zajímají, co to na té úplně rovné cestě dělám. Okamžitě mě přejde i chuť na to si počítat budoucí modřiny a skládat se obtížně dohromady a hrabu se aktivně na nohy.
„Není vám nic?“ ptá se úzkostlivě paní. „Vy jste padla, jak podťatá!“ doplňuje pán. Ostražitě ale zůstává mimo akční rádius vodítka mé psí průvodkyně. Ta se ovšem o něj vůbec nezajímá. Dospěla totiž k názoru, že budeme blbnout na zemi a natěšeně mi brání vstát. Poděkovala jsem starostlivé paní a trochu namáhavě přesvědčila pána, že OPRAVDU, ale OPRAVDU nemá volat záchranku. Asi se těšil na nějakou akci… Ke všemu bylo ještě nutno odbavit vyděšený telefonát od mámy, kterou avizovaly přechytralé hodinky poplašnou SMS. Dobře, a teď nastala ještě chvilka zjistit, co tedy způsobilo změnu polohy. Cesta byla úplně rovná, bez kamenů, kořenů, větví a ani pes mi tentokrát pod nohy vážně nevběhnul. Nebudu to pitvat, canicross mi způsobil hypotenzi a hypoglykemii a vyústilo to nakonec v to, že mě tak trochu neunesly vlastní nožičky.
Nejsem v tom sama.
Výzva v 21:25:01 CET / naléhavost 2 (s lékařem) / kdo: žena 65 let / indikace: bezvědomí / kde: panelový dům, 4.patro / co se stalo: bezvědomí, dýchá.
Obě auta dorazila společně a jako velká voda jsme se hrnuli do domu. Vedl nás majitel a cestou informoval, že manželka je v bezvědomí, ale určitě dýchá, že to slyšel. „Kde je paní?“ poptává se lékařka a pán ukazuje na jedny ze dveří v chodbičce. Asi sám patron všech architektů stál při nás, dveře se kupodivu otevíraly do chodbičky *). Za dveřmi byla toaleta, na toaletě seděla paní. Byla pohodlně opřená o stěnu a hlasitě odfukukovala. „No, mě bylo trochu divné, že je na tom hajzlíku přes hodinu…“ uznává manžel.
Sice byla paní jednoznačně živá, ale probuditelná byla podstatně hůř, než jsme čekali. Nereagovala ani na oslovení ani na zatřesení a ani na bolestivý podnět. S variantou podle pohádky o šípkové Růžence jsme nezdržovali a nezbylo nám nic jiného, než ji z jejího trůnu sesadit a vytáhnout. Potom se nám začala trochu budit. „Slyšíte nás? Co se stalo? Víte co se děje?“ Obluzená a spavá pacientka nám nic moc neřekla. Manžel rozkramařil mezitím půl bytu, aniž by našel aspoň nějakou lékařskou zprávu. Zato přinesl košík léků. „Dnes si je asi vůbec nevzala, byli jsme čistit hroby!“ hlásil. Inventura ukázala léčiva na cukrovku, tlak i srdeční rytmus, něco na spaní, sem tam vitamín, antialergik a něco i na bolest, a to jak těla, tak duše. „No nazdar! Jestli to vzala vše naráz…“ kroutí hlavou doktorka. Zatím jsme změřili tlak (80/40), pulz (51) a cukr (12,5). EKG nám ještě ukázalo drobný problém staršího data, což byl zřejmě důvod pro léky na srdeční rytmus. Podle manžela bylo celý den vše v pořádku a jako správný voják dodal, že nic zvláštního se za jeho přítomnosti nestalo.
Po doplnění tekutin fyziologickým roztokem rovnou do žíly, se nakonec s paní pomalu dalo ve voze záchranky domluvit. Tvrdila, že léky určitě neměla, ale že „makala jak blbá celej den a tak si pak dala … jen malého Bechera a … s mužem trošku vína… a ty léky určitě neměla…nebo měla..??“. Měla. Dvakrát. A v nemocnici potvrdili hezké promile alkoholu.
Ponaučení: léky si připravujte do lékových dávkovačů, aspoň je hned jasné, zda jste je vůbec měli a pokud ano, tak jste je měli jen jednou.
Následující noční směna měla dalšího adepta na zásah. Úplněk visel vysoko na nočním nebi a světla bylo jak ve dne. To budou zase kolabovat všichni chroničtí pacienti…. Možná že vědci popírají vliv úplňku na lidské zdraví, ale statistika záchranek ukazuje kolem úplňku vždy jasný nárůst výjezdů.
Výzva v 23:01:53 CET / naléhavost 2 / kdo: muž 51 let / indikace: kolaps / kde: domácnost / co se stalo: nereaguje, zkolaboval, opocený, dýchá.
Výstavní haciendu na samotném konci obce hlídal obří rotvajler a mezi ním a vnitřkem domu plápolala v měsíčním svitu éterická slečna. Takže mužská část záchranářů brejlila na slečnu a rotvík zase zamilovaně na mě. Nakonec jsem psa musela odvelet sama. Slečna byla v domě nová a pes byl původní, tedy s vlastním názorem na to, kdo mu má co nakazovat.
Ale konec obdivování modelek, čeká pacient. Bezvědomí již zjevně pominulo. Zachovalý ač proplešatělý padesátník seděl na posteli, klepal se jak drahý pes a celý opocený hlásil, že je diabetik. Veškeré bolesti na hrudi a další potíže odmítal, ovšem prokousnutý ret zapřít nemohl. A i slečna na něj práskla, že „měl při tom nějaké netypické křeče“. Lékaře moc zaujalo, jaké že to pro slečnu jsou typické křeče a hypokrytovsky se ptal „A při čemže?“
Zatím zběžné vyšetření pacienta neukázalo nic zajímavého, tedy kromě cukru. Jeho hladina byla na pěkných 1,6 mmol. Tedy těžká hypoglykemie. Naštěstí lehce opravitelná. Závěrečné doporučení bylo poněkud potměšilé „a dejte si chvilku pauzu od fyzických výkonů…ať si zas nevyšukáte hypo!“
Dokazovat mužnost nové slečně je fajn, ale zároveň je třeba myslet na to, jestli následné hypoglykemické koma splní původní záměr… a jak má ten či onen napsanou závěť 😀
*) Podle požárních předpisů se dveře otevírají vždy tak, aby jejich otevření umožnilo útěk, tedy otevírají se ven. Toto pravidlo však starší panelové domy vždy nerespektují, a tak se dostáváme my i naši pacienti do různých prekérních situací. Těžko i pro hasiče otevřít dveře bytu, které se otevírají dovnitř a pacient je o ně opřený.