MACHONET

Nechtěla jsem rozšiřovat své stesky ohledně čekání na Godota, ale přesvědčili jste mě, že to asi nebude úplně od věci. Dost z Vás se mě ptá, jak to vlastně pokračovalo? Jestli máme tu elektřinu ze soláru? Případně jestli máme vůbec nějakou a jestli bude do jara? Tak to víte, … na jaře už nezaseju, slovy klasika. K naší anabázi se vrátím za chvíli po novinkách.

Reakcemi okolí jsem se nakonec celkem utěšila, že v tom pochopitelně nejsem sama. Jednoduše takové je to takové to malé lidské „Hurá, sousedovi taky chcípla koza!“ Mé stesky chvíli po telefonu poslouchala máti a říká mi: „Jo, jo, to zase náš plynový kotel, to je taky bezva věc. Zapneme ho a šup, vypadnou pojistky…“ Se zhoršujícím počasím se takový problém jeví jako úplně nejlepší varianta průšvihu. 

Samozřejmě plynař je objednán. Objednán je již několik měsíců, ba skoro půl roku. Neduh dotyčného kotle se totiž opakuje nevyřešen již od jara. Na poslední matčinu urgenci plynař statečně odpověděl formou SMS s tím, že nemůže přijít, protože jede do nemocnice na pohotovost. „No,“ utrousila matka suše, „zřejmě narazil na někoho podstatně méně trpělivého než jsem já!“

Na druhou stranu tato situace naskytla mému švagrovi možnost rozehrát své histriónské schopnosti. Má perfektně nacvičenou etudu „vracení elektrických přímotopů“. Pro zajištění domácího klimatu v zimním čase v jednom z hobby marketů zakoupil přímotopy. Samozřejmě plán byl dopředu pevně stanovený – po opravě plynového kotle v záruční lhůtě vrátit! Prodavač se poptával, jaký že to je vlastně důvod k vrácení „že jsou nevyhovující“? Švagr s pokrčením ramen a s pečlivě nacvičeným zdrceným výrazem ukázal směrem k východu, kde se o dětský kočárek opírala moje sestra obtížená dítětem visícím přes ruku a dalším na zádech: „Důvod? Chcete jiný důvod? Manželka!“ 

Prodavač chápavě pokýval a radiátory bezproblémově převzal zpět. 

Ráno se se svým soužením svěřil kolega. Rozpadla se jim doma dětská postýlka. Dobře, dalo by se to nakonec i čekat, dcerka půjde za chvíli do školy a postýlka s ohrádkou už není pro ni to nejlepší. „Říkali jsme si, že koupíme malé postel až nám udělají rekuperaci.“

„Počkej, vy to ještě nemáte?“ podivili jsme se. „O tom vašem stavebním zákroku slyšíme už věčnost, neměli jste to mít hotové už v září?“ Nakonec z kolegy vycukalo, že termín byl již „už nevím kolikrát“ odložen a teď se konečně blýská na časy. Jestli lepší, to nevím, ale prý to přijdou zaměřit do Vánoc a snad i Vánoc tohoto roku!

Co se týče našeho osobního Godota – slunečního elektrikáře, zde je pokračování příběhu.

V další plánovaný den (čtvrtek) dorazili! Ne sice ve slíbených 8:00, ale „již po“ půl jedenácté se aktivně pustili do nějaké činnosti. Tak, jak jsme se v skrytu duše obávali, zjistili, že jim jako obvykle něco chybí a na dvě hodiny se odebrali na nákupy. Se soužením jsem se snažila vyplakat sousedce. Pokyvovala soustrastně hlavou a přitom smutně hleděla na materiál na svou očekávanou novou střechu, který jí již třetí rok jen zabírá místo na zahradě…

Po návratu nám sdělili, že dnes budou pracovat trochu déle, asi tak do 21:00 hodin. Bude jim to totiž trvat, než to všechno dodělají (přeloženo ze znakové řeči ruka noha). Po tomto sdělení mi už „trošičku“ bouchly saze: „To nepřipadá v úvahu! Taky potřebujeme mít něco jako vlastní život! Já si musím odpočinout před noční směnou!“

Zjevně je můj výbuch překvapil a trochu i zapůsobil. Vypakovat se mi je povedlo spolu s mým odjezdem do služby v 18 hodin. S úsměvem mi sdělili, že přijdou pokračovat tedy v úterý. Opět za pomoci rukou, nohou a nakonec raději i ruštiny jsme si odsouhlasili práci od osmi do jedné. Příjezd po deváté hodině mě už nepřekvapil. Že si hlavní cizokrajný odborník přivezl jako nosiče manželku, pravidelnou návštěvnici naší toalety, nebylo nic nového. Co mě naopak poněkud zarazilo bylo, že pán svůj outfit vylepšil o sádru na pravé ruce. Naštěstí svou roli blížící se filmovému panu Lorencovi zatím aplikoval jen na vlastní, pilně vrtající a šroubující ženu a mě vynechal. Snad to tak i nadále vydrží… Práce budou pokračovat v neděli.

Na druhou stranu poznávám, že kousek Godota mám v sobě i já.  Vstřícná, pohodová a vůbec úžasná pohřební služba zařídila rychlý odvoz zesnulého. Pohřeb žehem proběhl a nyní už víc jak měsíc má průvodce na onen svět urnu u sebe nepřevzatou. Naháníme se navzájem. Pan majitel říká „Ano, jo, jo, jo, já se dostanu k papírům…až se dostanu k papírům, tak Vám zavolám a Vy se zastavíte.“… Konečně se podařilo. Papíry jsou. Pán zavolal. A teď je otázka, jak dlouho bude na mě jakožto Godota čekat? Přestože to není otázka života, tak se budu vážně snažit.