Dosud mé příběhy byly hlavně o pacientech a jejich obtížích bez toho, abych zkusila čtenáře seznámit více s atmosférou našich zásahů. Navštěvujeme různá zvláštní místa a setkáváme se s různými lidmi mnohdy v banálních situacích, které jsou však umocněny právě celkovou atmostérou. Nemusíme si představovat strašidelný zámek, ani továrnu Williho Wonky, ale pár pozoruhodných Vám sem přináším v následujícím příspěvku…
Noční výzva na „psychózu +“ s upřesněním „dušení, křeče, křik a výpadky vědomí“ zvedla posádku záchranářskou i lékařskou. U slečny přibližně 20leté, jenž měla být pacientkou, se obvykle tipuje hysterická stresová reakce. Na místě nám otevřel dveře domu mladý muž oděný do saténového županu a do půl lýtek v kožených slipperech. Šál na krku a účes plavých vlasů evokoval švarného jinocha od „SS“, podvědomě jsem stále hledala obligátní prušáckou jizvu na tváři… Nonšalantně pokynul směrem do nitra domu. Cesta kolem potomka psa baskervillského bručícího za železnou mříží nám poskytla i exkurzi nitrem výstavy sbírky rozličných muzejních i současných chladných i palných zbraní. Na konci čekala v hedvábném negližé v dekadentní ložnici rozčepýřená černovlasá slečna, fňukající do čehosi živého chlupatého. Jeden pohled a začichání stačilo ke stanovení diagnózy už na dálku. Doktor vydal pokyny k léčbě a slovy klasika zakončil instrukce i směrem k pacientce „…a už to nehul!“ Vůní odpovídající zákoutím amsterodamských uliček jsme se vraceli k vozům. Kouř se natáhnul do vlasů i uniforem, a v tomto lehce přičmoudlém stavu vyrazila záchranářská parta vstříc dalším nočním dobrodružstvím. Z prahu domu odjíždějící vozy sledoval mladý Sturmbannfuhrer a kouřil ze špičky vonnou cigaretku…
Jak už jsme se přesvědčili z předchozího příběhu, stejně jako lidé, jsou svérázné i jejich domy. Často se setkáváme s takovými, jenž moje babička nazývala Musterhäuser. Zjevně se jednalo o díla architektů a bytových designerů bez stopy vlastního života. Takové, kam majitelé bez mrknutí oka pozvou paní ředitelovou nebo paní státní tajemníkovou a vyvolají u nich až lehký stud při pomyšlení na vlastní obývací pokoj. I na to má klasik popis „prostě ať je vidět, že keš tam je“. Jsou to místa bez osobnosti a osobitosti. Pro nás to je jen průchozí výkladní skříň. Pacienti bývají skryti pro svou sníženou estetiku do svých pokojů. A ty tedy mustrové určitě nejsou. Platí tu nepřímá úměra, čím monumentálnější a chladně působící hala, tím menší a zacpanější a rozrachtanější osobní pokojíky. A k tomu všemu nás doprovází při prvním kontaktu častá poznámka „zujte se mi tady“. Tím se v nás probouzí jen škodolibá touha najít na místě takový případ, který bude vyžadovat aspoň jednu odhodlanou hasičskou posádku k dopomoci s transportem.
Na druhou stranu, jsou místa, kdy se stydím za to, že vstupuji v našich bagančatech. Jsou to takové ty útulné bytečky a domy, kde je pěkně uklizeno a vše je na svém místě tak, jako bylo snad od nepaměti. A starší milá dáma volá už zdaleka „nezouvejte se, děti!“.
Jsou tu pak setkání s lidmi a jejich životními příběhy, které sice kolem nás proletí, ale zůstanou v našich pamětích na dlouho.
Výzva „zhoršení stavu“ kolem poledního a volající pracovnice Domácí péče nebývají zvláštní událostí. Senioři mívají často objednané obědy domů, a tak poledne je běžně čas, kdy se někomu prvně nezdají úplně v pořádku. Tentokrát volající upřesňovala, že je pán zmatený, nadává jí a není mu rozumět. Dispečink přeložil toto sdělení jako tzv. dysartrii, jeden z příznaku cévní mozkové příhody. V očekávání nemocného starého pána (ročník 1940) stoupáme do schodů. Mezidveřmi nás vítá bryskní angličtina a na stěnách pamětní diplomy, vyznamenání, vlaječky a několik technikolorových zarámovaných fotografií. Náš pacient vypadal na první dobrou jako búrský důstojník. Po očku si mě změřil a posléze s hodnotícím komentářem „Well, you ARE clever and smart little monkey“ mě vzal na milost. Zjevně nemělo ani smysl zkoušet češtinu. Domácí péči označil jako „černou“ … to mě strhlo k dalšímu zkoumání pravého významu. Jihoafričan, syn českých rodičů, který strávil v armádě své rodné země mnoho let a z toho velkou část jako velitel zásahové jednotky. Po změně režimu v JAR odešel do Austrálie, a nakonec skončil kousek od Prahy. Veškeré zmatení a nemožnost domluvy plynula pouze z jeho plynulé jihoafrické angličtiny. S chytrou opičkou se nakonec domluvit dalo a veterán zůstal doma. Jen nám se nechtělo odjet. Moc bychom chtěli slyšet více. Třeba o tom, že náš zdravý nemocný se se svou jednotkou RECCES*) účastnil osvobozování našich rukojmích v Angole (1983). Naše poslání bylo ale už jinde.
Máme jen zlomek času na to, abychom se mohli dozvědět víc o našich klientech a jejich životech…
Přesto někdy je 15 min do nemocnice předaleko a dozvíme se i to, co fakt slyšet nechceme! Třeba i to, že se jedna klientka rozhodla, že když řidič záchranář uprchnul za volant záchranky, budu jí k jejím sexuálním tužbám stačit já. Zní to zábavně, ale slečna byla o hlavu vyšší a 20 kilo těžší. Byl to tak nesnadný souboj.
*) RECCES -Tento název je zkratkou pro “Reconnaissance Commandos” (česky “Průzkumné komanda”)