Třeba jednou tohle bude viset na nástěnkách na stanovištích… ale protože jsem letos měla za necelé dva měsíce víc recuscitací než za poslední rok a protože se mezi záchranáři říká, že máme „speciální smlouvu s Bohem“, nedalo mi to:
Modlitba před směnou záchranáře
Pane,
jdeme do služby, kde minuta znamená život. Kde chyby bolí a rozhodnutí pálí.
Dej nám bystré oči – abychom viděli, co je důležité. Rychlé ruce – abychom konali, než bude pozdě. A klidné srdce – i když kolem bude chaos.
Chraň nás na cestách, dej sílu našim tělům, a moudrost našim hlavám.
A když dnes nebudeme moci zachránit tělo, pomoz nám zachránit aspoň duši – laskavým slovem, dotykem, nadějí.
A až skončí směna – dej, ať víme, že jsme udělali, co jsme mohli, a co jsme nestihli – svěřujeme do Tvých rukou.
A i když směna je dlouhá a pacienti nekoneční, ať naše povolání je světlem – a smích, co sdílíme, je modlitbou života.
Amen.
A ať jsme založeni jakkoli, tak ještě „nedělní chvilka poesie“ … výjezdů je stále víc a víc:
Záchranáři, vy, kdo jste stále v pohotovosti
Osude a volbo moje – tys mě postavil do služby, kde se nečeká, ale jedná.
Kde není čas na otázky, jen na činy, co mají smysl.
Náš svět je mapa krizí, kódů, výjezdů, odpočtů minut.
A v tom všem lze cítit ten starý tah – blízkost k boji, k síle, k řádu.
Možná proto, že v chaosu hledáme strukturu, v nejistotě jistotu, v neklidu hranice, ty, které nám řeknou, co dělat.
Ale nauč nás, životní volbo, že boj není jen o zbrani v ruce, že statečnost není jen běžet vpřed, ale někdy i zastavit se.
Ať víme, kdy být štítem, a kdy ho odložit. Kdy bojovat, a kdy jen dýchat.
Ať máme sílu pomáhat, ale i sílu si dovolit odpočívat.
Neboť největší vítězství není jen přežít bitvu, ale i najít vlastní vnitřní mír.
Klidné a bezpečné služby všem!