Naše práce je sitkom! A jednoznačně reality show. Někdy ale také zatraceně živé true-crime.
Když se nad tím zamyslím, jsme pojízdná večerní zábava jak z komerční televize. Se vším, co k tomu patří: zmatkem, dramatem, slzami, krví a nechtěnou dávkou absurdního humoru. Akorát bez reklam na prací prášky mezi tím.
Úrazy a napadení nejsou jen o tělech. Jsou i o člověčenství a jeho dušičce, která bouchá, křičí, křehne a někdy se směje ve chvílích, kdy by měla brečet.
Filmový popis „dramedie“ to vystihuje líp než všechny krizové manuály dohromady: drama, které vás bolí, a komedie, která vás nutí pochybovat, jestli je v pořádku se vůbec smát.
Někdo sbírá známky.
Někdo jizvy.
My sbíráme příběhy z první linie absurdity.
Máslová válka
CET 09:03 h / výzva: úraz pravé paže, zřejmě zlomené/pac. muž 79 let/ kde: hypermarket
Hypermarket devět ráno a svátky před námi! Předsváteční masakr s očekáváním hladomoru. Už ve vchodové bráně novodobého krámu, je vzduch očekáváním, napětí jak před zápasem Komety s Dynamem. Pokud se nekoná hromadná havárie vozíků a berlí už na startovní čáře a účastnící soutěže překonají první desítky metrů, pak postupují mezi regály a ringem je prostor pod s velkými nápisy s „maxi – %%%“ slevami…
A na scénu vstupují aktéři. Náš hlavní hrdina je senior, sedmdesát devět let, opírající se o hůl, ale odhodlán nepustit! V ruce svírá poslední akční krabici másla! Zásadní surovina! Velikonoce za dveřmi! Toho bohdá nebude, aby nebylo napečeno! Za ním se ze stínu regálu vynořil jiný bojovník. Francouzské hole v bojovém módu a … prásk přes předloktí. Kolem místa činu se srocuje velice natěšená skupina: svědek-zaměstnanec, přihlížející čumilové, ochranka, která v návalu chaosu zajistila pro jistotu všechny, kdo dýchali.
Přibíháme my. Pacient, bledý jak žloutek klecových vajec, drží máslo u hrudi jak štít v bitvě. Nepustil. Aby ano! Vždyť přežil komunisty, čtyři manželství, co je proti tomu nějaký souboj v krámě! Umisťujeme zlámanou paži do vakuové dlahy a při fixaci probíhá závažná diskuse o dalším osudu… másla. Nakonec nejrychlejší a nejsnazší bylo to vzít přes pokladnu a máslo zakoupit. Hned co kasa pípla, kačky se vysázely, vjíždí do záře reflektorů paletový vozík zcela naložený čerstvým akčním máslem.
Jo, veselé Velikonoce! Toť šílenství národa, co pro kus tuku klidně zlomí ruku.
Rozbité nosy kvůli nákupnímu vozíku, pokousané ruce kvůli párkům v akci a zlomená žebra z lásky nebo nenávisti. Nebo prostě jen tak, protože pátek. Tomu se říká dramedie.
My tomu říkáme třeba i středa. Někdy je hořký smích jediné, co nám zbylo.
Američan: Mise Alfa Chodník
Záchranářčin deník, hvězdné datum CET 22:21 h / výzva: úraz hlavy, muž asi 60 let/ kde: ulice / pozn.: jazyková bariéra
Muž v šedesátkách, cosplay, převlečený za doktora z originálního Star Treku, sedí na asfaltu a mumlá do noci. Jazyk: univerzální překladač nerozpoznává, výraz: zmatený, nevěřícný. Evidentní základní diagnóza: lehké poškození trupu (rozbitá kolena, odřené ruce) a velitelského můstku (čelo rozseklé jak křehká membrána reality).
Oznamovetel původem ze souhvězdí Siria, psí hvězdy, hlásí: „Chodí tu divná partička, LIDI!!“ Leonbergr při tom vypadá, že by radši volil jinou galaxii. Pacientovy oči nekontrolovaně rychle a trhaně cukají vzhůru, jak při skenování orbitální stanice, pulz v závratných výškách jak při útoku Klingonů a jeho tlak by rozdrtil i warpové jádro.
Policie je na místě! Uniforma, baterka, angličtina. Pacient – Američan, je nadšený: „Good English! Jak dlouho ti trvalo dostat Zelenou kartu, pal?“
Po sdělení, že policista je zdejší, je viditelné náhlé zklamání vesmírných rozměrů: „To ho rodiče nemohli naučit pořádnou angličtinu?!“ obrací se na mě o potvrzení. Asi jsem vypadala jako někdo, kdo rozumí vesmíru.
Pachatel napadení byl odhalen za použití pokročilých technologií kosmického věku. Byl to chodník. Spolupachatelem gravitace. A výsledek? Zmatený muž, který si plete New Jersey a srdce Evropy, muž s otřesem mozku se všemi typickými příznaky. Snad mu zjištění, že se nějak teleportoval přes půl zeměkoule, aniž by si všimnul, nezpůsobí další šrám na již tak narušené emoční stabilitě.
Závěr mise: Chodník – stále nejnebezpečnější forma života na planetě Země.
Pracovní úraz
Dvacet čtyři stupňů v bytě, dvacet čtyři tisíc otáček v hlavě. Někdy se na prostou otázku dozvíte věci, které jste slyšet nechtěli… hlavně ne od snachy.
CET 20:46 h / výzva: závrať, žena 37 let/ kde: byt / pozn.: nevolnost, kolaps a VOLÁ tchýně
Pacientka, 37 let, sedí na zemi. Oči jí lítají jak kulečníkové koule po kvalitním odpalu a žaludek protestuje každým nádechem. Tlak nízký, puls slušný, ale hlava… hlava vypadá, že už si sbalila kufry a stěhuje se jinam. Dáma, stojící nad ní, jí v koulení očima zdatně sekunduje a hned na nás: „No, zeptejte se jí, co se jí stalo! To přece není normální! Chudák můj syn, tohle si vzít, ale já jsem mu říkala…“
Obcházím rozhořčenou matrónu a věnuji se pacientce: „Co se stalo?“ Snaží se zafixovat oči a odpovídá: „No… v práci na mě spadla paní.“
„Prosím?“ „Z tyče.“
Představuji si ledacos a začínám sklouzávat do rovin někde mezi hororem a variací na Emanuelu… vysvětlení bylo ale prosté: „Já jsem trenérka pole dance…“ dodala zraněná.
Takže inventura záchranky: jedna studentka, jedna tyč, jedna gravitace, jeden krk trefený na první dobrou.
Jasný pracovní úraz jak víno. Otřes mozku, krční páteř na protestní stávce, žaludek vyhlásil stanné právo. Manžel jen tiše seděl opodál a vypadal, že na příští otázku „Jak bylo v práci?“ si příště vezme neplacené volno na Sibiři.