MACHONET

Někdy dávno jsem kdesi slyšela myšlenku, že by měl člověk využít každé příležitosti a nikdy nelitovat toho co propásl. Je hodně věcí, u nichž bychom si mohli pak takto postesknout. Na druhou stranu někdy ani neprojdeme mnohými životními situacemi tak, jak bychom si přáli, a zpětně nás to mrzí.

Ještě ne

„Prosím… už můžu odejít?“

Řekl to tiše.
A já, mladá a blbá, jsem mu s úsměvem zalhala.
„Ještě ne, ještě tu buďte. Rodina by vás postrádala, chyběl byste jim.“

Trápil se ještě tři měsíce. A rodina? Prý se za ním nepřišel podívat ani jeden její člen.
A já od té doby vím, že některé lži bolí víc než pravda. Teď už si dávám bacha na hrdinství ze zvyku, protože i dobré úmysly mohou způsobit krutost. I proto je třeba si někdy udělat čas a naučit se oddělovat, co způsobuje bolest mě a co tomu druhému.

Dneska jsem nestihla návštěvu.
Paní, kterou jsme nezachránili, i když jsme tolik chtěli. Rodina, která místo výčitek poslala úsměv a pozvání. Chtěli se sejít. Popovídat. Poděkovat za nic. Už to nepůjde, je pozdě.

Nestihla jsem. A už nestihnu.

Smíření

Volali, že maminka už jen spí, nemluví, nejí, nepije. Mizí před očima, a ty její už hledí jinam. I když jen sedmdesát čtyři let, tělo tenké jak list v průvanu, karcinom, metastázy, horečky. Prostě všechno, co umí říct „čas se krátí“ i beze slov.

Rodina váhala. Do nemocnice? Ještě bojovat? Ještě prodlužovat?

Sedli jsme si s nimi u maminčiny postele. Bez blikajících přístrojů a velkých gest. Za okny ospalé slunce, v nohou postele kočka.
„Můžeme paní vzít do nemocnice. Opravdu to chcete? Nebo můžeme maminku ještě povzbudit, ještě jednou probrat, dát Vám všem ještě trochu času,“ říkáme.

Dostala infuzi, minerály, glukózu a kapku času. A stalo se to. Probrala se. Usmála se.
A všichni měli těch pár desítek společných minut na to, aby si řekli všechno, co ve stresu a slzách zapomínáme říkat.

Pak odešla. Tiše, smířená. A s vděčností, která visela ve vzduchu jako ta nejjemnější modlitba.

Když si dovolíme nechat věci být tak jak mají být i ve smrti může být štěstí.

Pěstí proti smrti

Přijeli jsme k dusící se ženě. Umírala. Pouhých čtyřicet pět let. Rakovina plic, metastázy, bolest, strach.
Když jsme dorazili, už neměla šanci. Jen se rvala o poslední nádechy v těle, které vše dávno vzdalo.

Připravili jsme injekci na bolest a strach. Ne na záchranu. Na lidskost. Na klidný a důstojný odchod. My jsme věděli. Ona doufala ve vysvobození z bolestí a bezmoci dušení se. Doufala v milost odejít bez boje, bez agonie, tiše. Ne všichni chtějí zachránit, někteří chtějí prostě jen odejít v klidu… a ostatní jim to nedovolí.

Protože pak to přišlo. Než jsme stihli cokoli udělat, přišla první rána. Rodina to neunesla.

Chtěli bojovat. Proti nám. Proti smrti. Chtěli bojovat proti nevyhnutelné pravdě, že některé války prohráváme dřív, než se stihnou vyhlásit. Byli v afektu. Bylo jim jedno, kdo stojí naproti. Hlavně, že na něco můžou zařvat, něco udeřit, něco zastavit. Proti nám stojí syn, co měl v ruce sedmnáctiletou sílu vzteku a zoufalství světa, co se mu hroutil pod nohama.

Ale ona? Ona mezitím už konečně klidně spala. Jen Smrt si v klidu vzala, co její bylo. Smrt má spoustu tváří. Jedna z nich je vztek na ty, kdo ji nepřemohli.

Modlitba o vlastní dobrý konec není slabost. Je to nejčistší projev lásky, co po nás zůstane.

„Nejsilnější láska je ta, která umí říct: můžeš jít.“