Někdo má v neděli svíčkovou, někdo půst. Někdo má bohoslužbu a někdo televizi. My máme slivovici, kameny v ledvinách, kolapsy bez diagnózy a rodiny, co chtějí opravit psychiku vlastní babičky. Vítejte na záchrance. Vítejte v realitě, kde černý humor není volba – je to instinkt přežití.
Kávovar zavoněl, káva zabublala v hrncích, někteří neřestníci tápali po cigaretě, jiní po čokoládě… a v tu chvíli jekot vysílačky. Ranní skok rovnýma nohama do bolesti.
CET 7:03 h / výzva: bolest břicha / muž 58 let /pozn. volá syn – otec se svíjí bolestí. Náš nešťastník přijel za synem z Moravy – možná na nedělní oběd, možná na kontrolu a možná na terapii rodinných vztahů. Ale program převzala do svých rukou bolest. Ranní probuzení s kolikovou bolestí není žádný med a plány dokáže rázně škrtnout. A to pan pacient není žádný greenhorn – včelař, expert na medovinu, a protože je odkud je, nepije vodu, protože „to pijou ryby“. Vše, co pije je v pořádku, domácí, z osvědčeného sudu. Jen kámen sedící si v jeho ledvině měl jiný názor a nespokojeně se po večerním rodinném vítání začal vrtět. A tak jsme tady. A protože nejsme kruťáci, nakonec ani tu vodu pít nemusel – šla mu rovnou do žíly. Po rodinném dlouhém večeru a noci pokračoval pán z Moravy do nemocnice a syn, původem z Moravy, do postele.
Další volání znělo dramaticky, kolaps. Na místě byla paní, 70+ a s ní nervózní syn. Paní se doma nudí. Doslova. A tak se každý týden zhroutí. Vyšetření negativní, paní je ve svém věku jako rybička. Syn ale trvá na hospitalizaci, protože „tohle není ona“. Jak přesně má paní být ta „ona“? Usměvavá? Poslušná? Domácí včelička, starající se o syna? Nebo je to někdo úplně jiný. Není to spíš případ pro detektiva? Dorazili snad do našich krajin Lupiči těl?
Vždycky je to v neděli. Vždycky doma. Vždycky to není ona. Ani v nemocnici nenajdou nic ani nikoho jiného, kdo by nebyla ona. Ale tam je klid, klimatizace a nikdo po ní nic nechce.
A blíží se nám poledne… a protože jsme věcí znalí, s posezením u stolu nepočítáme. Oprávněně…
CET 11:36:10 h / výzva: poruchy vědomí / kdo: muž, asi 70/ pozn. manželka, obtížná komunikace – rozrušená. V obýváku ticho, v žilách pána zpomalený jazz. Srdce tiká jako staré hodiny, co už dávno potřebovaly seřídit. Mozek pracuje pomaleji než Windows 95. Chůze? Jen když ví proč – a dneska důvod nedorazil. Asistuje vyplašená statná dáma.
Na monitoru našeho EKG je srdeční AV blok, pozdně jarní dusno. Na teploměru pokoje je číslo snad vyšší, než je pacientův tep. On sám nám říká, že je jen malátný, ale nám je jasné, že kdyby se zpomalil ještě o chlup, staneme se svědky unikátního jevu spontánní hybernace. A pachatelé? Obvyklí podezřelí se potvrdili: slečna Dehydratace, madam Diabetes a královna všeho, Srdeční blokáda. Koktejl, co by skolil i patnáctiletého influencera. Zatím ho bereme na kapačku s trochou ironie na rtech. Pán se usmívá – a začíná si plánovat podobnou kratochvíli častěji.
Možné to je, léto za dveřmi a jestli bude trend pokračovat, zkolabuje snad i sám čas…
Zákusek nedělního oběda byla devadesátiletá dáma. Včera SKG[1], dnes pálí na hrudi a tahá bolest do levé horní končetiny. Ne, není to popálenina z polibku života. Je to infarkt. Možná druhý během dvou dnů…
Překvapivě komunikativní, elegantní a navzdory věku jasná: „Nedám se.“ My víme. A i když tělo protestuje, ona má v očích oheň. Příští týden by stejně zas někam jela – třeba do galerie nebo do nebe – podle toho, kdo dorazí dřív. Brána nemocnice ji pohostinně vítá a ona zlepšuje den aspoň nám – čokoláda vykouzlená z kabelky spolehlivě zahání nejen Mozkomory.
Postupující odpoledne přineslo obtíže i mladším ročníkům. Další nás potřeboval muž věku 37 let. Srdce mu běží orientační běh, ale neví kam. Celý se klepe, jak jeho srdce skáče přes kaluže. EKG také. Fibrilace síní[2] jako z učebnice. V anamnéze? Táta, děda a prý i starý pes. Rodinné stříbro. Jen místo náušnic a lžiček si předává rodina srdeční chaos.
Stres, práce, děti, hypotéka a spolubydla tchyně! To by arytmii způsobilo i záchranáři. My ho stabilizujeme. Srdce ne. Na to máme jen dočasné řešení. Prootže na jeho životní styl zatím žádné nemáme.
Závěrem podvečerní třešnička:
CET 18:01:54 h/ výzva: kolaps/ kdo: 30letá žena/ místo: ulice /pozn. „ležící osoba, nereaguje“, s doplněním, že volající není na místě.
Na místě nacházíme na chodníku ležící ženu. Opilou, jak pověstný Dán. Městský policista nad ní stojí a mračí se jak bouřkový mrak. První, co nám sdělí je číslo 6. POŠESTÉ tento týden asistuje u „bezvědomí“ stejné ženy. Dohodli jsme se, že ji odvezeme rodičům domů. A na místě? Rodina se zlobí, že jsme ji nechali v hale a nevynesli do patra, do jejího pokoje
My připomínáme: Nejsme Uber. Jsme ZÁCHRANKA. Nosítka nejsou výtah. A my nejsme nosiči, i když máme uniformy. Příště záchytka!
Závěrem?
Taková normální neděle. Nic víc. Jen bolest, absurdita, vyčerpání a občas i úsměv.
Pro nás rutina. Pro ostatní realita, se kterou by scénárista měl co dělat.
Až zase příště potkáme někoho, kdo nám řekne, že bychom si taky mohli zkusit „pořádně pracovat“, nabídneme výměnu. On si zkusí naši neděli – a my si dáme svíčkovou. Nebo klid.
#nečernásanitka #černýhumorprvnílinie #zachrankanezastavis #nejsmeUber
[1] Selektivní koronarografie (SKG) angiografické zobrazení (tj. nástřik kontrastní látky zobrazený rentgenovým přístrojem – tzv. angiolinkou) věnčitých (koronárních) tepen.
[2] Fibrilace síní – srdeční arytmie, chaotické, nepravidelné stahy svalových vláken