„…Je 17:10 hodin a v našem vysílání teď pokračujeme dopravním zpravodajstvím. Na hlavním tahu mezi X a Y máme hlášenou dopravní nehodu sanitky, osobního automobilu a dodávky. Na místo směřují záchranné složky a vrtulník záchranářů. Na místě je větší počet zraněných, vyhněte se místu nehody, kde se již tvoří kolony, dopravu odkloňuje policie…“
To je přesně jedna ze zpráv, kterou nikdo z nás neslyší rád a sám je rád, že není do tohoto hlášení svým příběhem zapleten. V tuto chvíli si uvědomím, že se právě chystám na noční službu. Za oknem kromě tmy padá mlha a není vidět na krok. I Rákosníček by se ztratil. Dneska chci psát o strachu. O tom, že si člověk v takovou chvíli uvědomí, že se něco podobného může stát i jemu nebo jeho blízkým.
Na druhou stranu, hodně věcí je i o tom, co mi kdysi před lety říkal můj instruktor pouličního boje. Tehdy jsem se špatně kryla a po úderu tonfou jsem utrpěla zranění prstů. „Tak a teď je to na tobě, buď jí vezmeš do ruky znova a půjdeš mi to vrátit a budeš znovu bojovat, anebo se nikdy neodvážíš.“
A to samé platí i o práci třeba právě záchranářů v první linii. Musíme rozhodnout o tom, jestli se dokážeme postavit svému strachu nebo ne. Když se začneme bát, musíme jít dělat něco jiného. Dělat tuto práci se strachem není nikdy dobře. Je to zdroj chyb, je to zdroj úzkostí, je to zdroj stresu.
Samozřejmě, že jsme prožili výjezdy, na kterých jsme se báli, nebo přesněji řečeno, po kterých jsme se báli. Strach umocněný vážností situace přicházel vlivem adrenalinu v žilách většinou až dodatečně. Zatrnutí pak přicházelo až s uvědoměním, co se dělo, v jaké se nacházel situaci a co se stát mohlo. To si já osobně pak ještě uvědomím, že jsem měla vlastně strašlivě bát. Jenže v tu chvíli funguje i výcvik a osobní nastavení. Je to zkrátka návyk, který velí, že jsme tady proto abychom řešili situaci, a na strach prostě není prostor.
Jeden příklad za všechny.
Večerní výzva „19:52:05 CET – dušnost, žena 61 let, místo: RD“. Další upřesnění stavu pacientky nebylo. Při příjezdu jsme se tedy vybavili raději klasicky kyslíkovou bombou. Hned po prvním zazvonění u branky se rozletěly vstupní dveře. Světelný obdélník vyplňovala obří postava muže. „No tak pojďte, to to ale zase trvalo!“ vítal nás podrážděně. Vešli jsme do domku a vítací muž mávnul rukou směrem do domu. „Pokračujte do jídelny!“ přikázal. Vyrazili jsme chodbou a za námi se zaduněním zapadly vchodové dveře. „Jestli ji nezachráníte, tak vás zabijeme!“ zaduněl mužský hlas.
Negativní motivace nám tentokrát vůbec neudělala dobře. Nevíte, kam jdete, co se tam děje a jak celá situace vlastně vypadá. V těchto podmínkách se velice špatně pracuje. Kromě toho, nebylo ani bezpečné v tu chvíli sáhnout po telefonu a informovat dispečink a přivolat pomoc. V jídelně stála v kruhu rodina nad pacientkou ležící na zemi. Rozestoupili se před námi jako moře, které se okamžitě zase pevně uzavřelo. Paní vydávala chroptivé zvuky. Celá situace připomínala tanec minovém poli. Cokoli se mohlo stát spouštěčem agrese. Každý svůj pohyb jsme předem popsali a pak opatrně vykonali s dalším vysvětlováním. Podařilo se nám uvolnit dýchací cesty, ve kterých byla zapříčená potrava a pacientka začala normálně dýchat. „A teď do Motola!“ zavelel strážce vstupních dveří, „A já jedu s váma, běda, jak si něco zkusíte!“
Kdo měl větší strach a kdo měl jaké zkušenosti?
My chápeme, že se bojíte o své blízké. Moc dobře vám rozumíme. My se o své blízké bojíme také. Také pro ně chceme jenom to nejlepší a chceme, aby byla pomoc nejrychlejší nejlepší a dokonalá. Prosím, neděste nás. Opravdu děláme, co můžeme.