MACHONET

Výjezdy do domovů pro seniory jsou na denním pořádku. Zhoršení stavu seniorů, trpících často rozličnými kombinovanými onemocněními a fyzickými i mentálními omezeními, jsou pochopitelným nekončícím zdrojem výzev pro záchrannou službu.

Nedávno se nám však přihodila jiná věc, která není zdaleka tak častá:

CET 14:11:30 h, zhoršení stavu, žena 81 let, DPS. Klasická výzva, nestandardní byla ale upřesňující poznámka dispečinku „výzva od PČR na místě“. Cestou přemýšlíme, co naši policii přivedlo do doma pro seniory. Napadá nás jen další obvyklý důvod, a to že klientka postrádá peníze, ať skutečné nebo domnělé, a při vyšetřování situace se jí neudělalo dobře. Nebo že by byla seniorka z něčeho obviněna? Hlavou se mi táhne kauza, kterou jsem zahlédla někde na síti – seniorka pohybující se pomocí chodítka ohrožovala spolubydlící nožem a byla zpacifikována horlivým policistou.

V místě zásahu nás čeká ovzduší, které by se dalo krájet. Zjišťujeme, že na návštěvu klientky dorazila rodina a již po pár minutách volala policii a hlásila „týrání svěřené osoby“. Policisté si dovolali odbornou poradu záchranné služby. A je pravda, že paní je jak věchýtek. Dcerka se rozčiluje, že maminku tady trápí hlady a žízní, že jí ani vodu nepodají… V tu chvíli průhledná paní rázně mrskla podanou vodou do dálav. A jídlo plive po okolí. Podle personálu je to normální stav, policie je z toho však v rozpacích. Jeden z členů policejní hlídky říká, že takovou situaci dobře zná, že děda dělá doma to samé a máma pořád už jen brečí. Na místě se zdá situace neřešitelná, rodina zuří, že matinka má scvrklý žaludek, a proto nemůže jíst…

Těžká situace! Personál DPS má na starost klientů v různém stavu podstatně více než jednu paní odmítající potravu. Denně je čeká roznést a zkusit podat mnoho jídel, převléct postele, převléct i klienty a pomoci jim mnohdy i s hygienou. Dále pak musí ošetřit, co ošetřeno být má, a to už zvoní další klient odvedle. Služba pak třeba jen koukne na talířek a zeptá se klienta: „Chcete namazat/podat/dolít…“ a když ne, tak se nedá nic dělat, a čas na něj má až zas při dalším kolečku.

Konstatujeme, že my nesvedeme nic, než že paní převezeme do nemocnice s tím, že se jedná o celkovou sešlost a zchátralost věkem. To však narážíme hned na odpor rodiny! Argumentují, že „to už tady bylo, ještě týž den jí vrátili zase do důchoďáku!“ Dovoláváme proto doktora. Lékař urgentní medicíny neshledává na pacientce žádný akutní stav, všechny fyziologické funkce jsou v pořádku. Paní je bez teploty, glykemie je normální… Verdikt je opět jen slabost, stařecká křehkost…

Smutný fenomén dneška, demence a Alzheimerova choroba. Na to, zatím, není léku.

Chápu rodinu. Ale na druhou stranu, kdyby se nějakou dobu starali o blízkého s podobnými obtížemi, lépe by chápali situaci. Dennodenně se s tou realitou doma střetávám. Vím, o co jde, proč se to děje, ale přesto mě chytá běs, když doma na vše slyším „nemám hlad“, „nechci“, „zas to není k jídlu“, nebo prosté „nebudu“ provázené sevřením zubů. Jedině mě uklidňuje, že jsem držitelem nebezpečné zbraně prolamující nechtíč kohokoliv zvaný infuze (kapačka) a nebojím se jí použít. Zkrátka když bude nejhůř, základ mohu obratem doplnit. Voda, cukr, minerály.

Hlavou mi rezonuje Jan Neruda a jeho slavná Dědova mísa. Na základce tolikrát omletá a mnohokrát děckám vysvětlovaná. Chápu poselství, ale vidím i druhou stranu. Ruce, postrádající cit a dávno i jemnou motoriku, nesloužící oči, špatný odhad vzdálenosti, třes, slabost a další neduhy. Zkuste jíst třeba kaši v boxerských rukavicích doplněných podkůvkami, uvidíte, jak fajn to bude. A nakonec zjistíte, že nějakou důstojnost vám vlastně paradoxně zachová právě ta inkriminovaná „dědova mísa“. Z misky se snáz nabírá lžící než vidličkou z talíře. Nakonec, že by ten syn nebyl na otce až tak hnusný? Nechtěl on, aby se otec vůbec dokázal sám najíst a měl dobrý pocit nezávislosti? Přesně v tomto stádiu jsme se ocitli doma. Zoufalý souboj s příborem a talířem vede jen k odmítání jídla.

Samostatnou kapitolou je pití. Když nalijete tekutiny do hrníčku. Co by asi za problém nastalo, když byste měli ony boxerské rukavice? Ouško je Vám malé nebo klouzavé, váha porcelánu, teplota nápoje i hrnku, nerovnováha v držení, to vše může být dost zásadní… Mělo by být reakcí raději nepít? Než se pobryndat, nebo než si polít lůžko nebo podlahu? Celý život v nezávislosti a teď by to někdo musel za Vás uklidit. Nemocný zkrátka nechce být tolik na obtíž, nechce být závislý… chce mít svou důstojnost. Kromě toho, je také nutné vzít v potaz skutečnost, že s věkem klesá podstatně i žíznivost. Ano s věkem! Upřímně, jak jste na tom obecně s pitným režimem Vy? My záchranáři můžeme o případech dehydratace ve všech věkových kategoriích vyprávět hodiny.

Kolapsové stavy, závrati, dezorientace… a také oblíbené „mluví z cesty“, to vše jsou příznaky nedostatku tekutin.

Teď mi v hlavě rezonuje písnička Vítka Tučného Ústa do podkovy, kde se zpívá „…začne větu a pak jí nedopoví…“ To je další soužení pečujících a asi i pacientů. Díky domácím zkušenostem vím, že když se běžně dožaduji konce sdělení, nejlépe alespoň takového, kdy pochopím, oč vlastně jde, snáz zvládám vylámat z pacientů jejich trápení. Doma v tom ale často selhávám. Konce vět prostě nemůžou být, pokud si mluvčí nepamatuje ani jejich začátky.

Nebuďte zlí na pečovatele a pečovatelky. Nemají to snadné. A když nejste spokojeni, převezměte péči sami. Že chodíte do práce? Já taky.