Máme za sebou už skoro dva podivné roky. Za tu dobu jsme ještě více vylepšili své schopnosti expertů na vše, především, pak (mimo hokeje, samozřejmě) na zdraví a léčení vůbec. Nejen naší společností proběhlo několik vln různých radikalizací – rozdělení společnosti a bohužel i rodin je markantní. A to světem zamával jeden prťavý virus. To ještě tenhle získal krásné označení koróny (zářivý obal Slunce) a upřesnění s číslem 19.
„Zpočátku mě nikdo neznal a všichni se mě báli. Teď zas nevěří, že vůbec existuji…“ povzdechl si koronavirus. „To byste ale nevěřili, co jsem už všechno dokázal…“
Právě. Věřili i nevěřili… každý podle svého.
V době, kdy byla pandemie koronaviru teprve v plenkách a kdy ještě nebylo obvyklé a v podstatě nudné vídat zdravotníky obalené v plastu, jsme dostali výjezd:
„Čas 22:10:23 hod CET, naléhavost: 3, kdo: žena, asi 60 let, kde: ubytovna. Pozn. Covid+.“
Následoval standardní postup – nejprve potvrzuje dispečerům přijetí výzvy a pak už se všichni ženou naskočit do „atombordelu antikovidového“. Vyhastrošeni jsme doběhli do vozu a vyrazili. Ubytovna se nacházela v areálu výrobního podniku. První se tedy na pokraji infarktu po našem spatření ocitnul strážný senior na bráně. Než jsme dojeli k udanému místu události, tak se ke všemu ještě silně rozpršelo. Před zamčeným vchodem ubytovny se stěží držela na nohou žena. Jak nás viděla, pomalu se začala sunout k zemi. Vyběhli jsme k ní a donesli ji do auta. Vietnamská pacientka bohužel nekomunikovala žádným nám dostupným jazykem a tlumočit se nikdo z obyvatelů ubytovny ani na naše naléhání neuvolil. Jen volali z okna „pani špatný špatný nezná…“ Tak nastoupila pantomima podivné bytosti ještě divnějšího vzhledu. Jako divadelní skeč by to mohla být docela legrace, ale mně do smíchu opravdu moc nebylo. Etuda na téma měření tlaku a teploty se zdařila. Pacientka se skelnýma očima a celá zaťatá měla teplotu 42,3° C. Následovala fáze „…a teď musíme píchnout malou jehličkou a dát Vám infuzi…“ Pacientka kývá až do chvíle, kdy se zaleskne jehla. Pak zařve a vrhne se na mě. Tyvekový igelitový oblek je v mžiku na cáry a ochrannou masku také vzal čert. Tedy čertice, vtělená do naší pacientky v šíleném afektu. Než kolega oběhnul auto a pomohl mi s pacifikaci, malá vietnamská ďáblice nám málem udělala z interiéru auta trhací kalendář, stejně jako zlikvidovala můj ochranný anticovidový oděv.
Dodatečným propočtem: v roce 1975, kdy oficiálně končila Vietnamská válka, bylo naší nebohé pacientce 13 let …jaké asi děsivé můry v téhle ženě horečka vzbudila?
Když jsme u těch můr, o rok a půl později: jsme v době, kdy jsme všichni už okorali pod chronickým Damoklovým mečem koronaviru. A tak znovu a znovu, přijíždíme k pacientům jako strašidla z apokalypsy a přes to, že se jedná už o skoro běžnou situaci, jsme překvapeni panickou reakcí pacientky. Horečkou a nedostatkem kyslíku zmítaná paní se ocitla ve svém dětství, u Černobylu …
Koronavirus dělá s psychikou divné věci. Bojovat se musí všemi způsoby a nejen proti virům. Příkladem je muž, který po odběru vzorků z nosu (test na zjištění koronaviru) uvěřil v to, že má v mozku čip. Poučen hollywoodskou produkcí, oděl se alobalovou pokrývkou hlavy a dokonce si jí odmítal sejmout i v loži. To rozlítilo jeho choť natolik, že ho praštila válečkem na nudle, aby se mu rozsvítilo.
Ale manželčin zákrok (maskovaný jako pokus o vyřazení čipu mechanickým postupem, tedy vypnutí válečkem) byl natolik úspěšný, že na vyšetření CT se čip v mozku (a naštěstí ani krvácení) nakonec opravdu neprokázal…
Masivní krvácení z nosu (epistaxe), které „nejde“ zastavit může mít různé příčiny, ale ta, kterou jsme po výslechu 3. stupně vypáčili z muže středního věku, k nim úplně nepatří. Byl totiž na testu na COVID19 (PCR – odběru vzorků vytřením nosu) a pak se doma snažil z nosní dírky vydolovat ten čip, co tam dávají. Šroubovákem!
A ponaučení? Náš mozek je neuvěřitelný … co vše dovede vyfabulovat, pokud popustíme uzdu fantazii a upozadíme zdravý rozum… a na druhou stranu, jaká hrůzná tajemství dovede skrýt, aby nám dovolil prožívat normální život?