Letos příroda tak nějak už definitivně přeskočila Babí léto a někdy se zdá, že nám hupla ze srpna rovnou do listopadu. Venku je aprílově nevlídno, zblázněné kaštany na půlce stromu shazují listí a zralé plody a na druhé straně předvádí svíce květů. Podobně se zdá, že blbnou i lidé…
Na Zídce dnes nesedíme. Spláchl by nás liják, a tak se sdružujeme pod střechou emery1) . Doktor si zapálil ajkosku2) a zahleděl se na deštivé půlnoční nebe.
POZOR: rozhodně nenabádáme ke kouření čehokoliv nezdravého !!
„Dnes mám službu na pohotovosti. To jsou taky věci, řeknu vám… teď jsem měl pacienta. No, pacienta… kluk, 22 let. Přišel a po 2 hodinách čekání, než dojde na řadu, se místo tirády o bolístkách vytasil papírem od rychlé. Koukám do toho škrabopisu a na konci je uvedeno: »Pacient ponechán doma, celkově stabilní, s ohledem na stav v péči rodiny, poučen a souhlasí, navštíví praktika.« Tak se ptám, cože se od večera tedy strašného stalo, a ten poděs, že nic, ale že se přišel ukázat a říct mi, že už mu je dobře … „kroutí hlavou, „No pochopíte to? S tímhle přijde za doktorem, který ho nikdy neviděl.“.“
Noční program může být různý, mládenec radostně toužící sdělit, že už mu je dobře nebo muž pokročile středního věku volající po druhé ráno…
Výjezd: 02:36:50 CET /NALÉHAVOST: 3 / CO: arytmie – / KDO: muž, 59 let / KDE: rodinný dům. Pohled na místo zásahu na navigaci potvrzuje, že adresa ukazuje na novou zástavbu luxusní lokality. „Tak já sázím na uštvaného manažera!“ honem hlásí svůj pravděpodobně vítězný typ na pacienta řidič. Ve dveřích domu stepoval proplešatělý muž.
Jak nás zahlédnul, strhaný výraz ožil „Sláva, to je dobře, že jste tu, já vás strašně nutně potřebuji!“ Následovali jsme chlapíka do skleněno-nerezového, zlato bílého obýváku.
“Vy jste pacient? Co se děje, co vás trápí?“ poptáváme se.
„Já už volal notáře, ale ten mi říkal, že na to úplně stačíte vy!“ zněla podivná opověď.
„No to snad ne! Chlape, že vy chcete sepsat závěť?“ chytám se za hlavu. „Tak to prrr, nejdřív nám řekněte, co se vám vlastně stalo!“
Trochu se ošil. „Víte,“ začal, „koupil jsem si taky chytré hodinky, no, když už, tak ty nejvytuněnější. Přece jen, musím dodržovat nějaký status!“ upozornil.
A tak vytuněné chytrolínky splnily svou naprogramovanou povinnost a milého majitele v noci upozornily na nepravidelnosti v tepu a dechu. Úspěšný pán dospěl k názoru, že po druhé ráno je čas infarktů a zavolal místo rychlé právníka. Být připraven, toť vše… a že připravený byl! Rychlou zavolal až po sepsání příslušného dokumentu a po nás chtěl nejdřív podpisy (a prohlášení, že jsme ho nikdy neviděli a nejsme ovlivnění zcela nestranní svědci) a až potom ošetření. Mimochodem, věda lékařská na něm žádný defekt nezaznamenala ani po komplexním nemocničním pátrání.
Dnes je na urgentu zase veselo. Sestřák z chirurgie přihazuje dnešního pacienta. Čtyřicátník v rozpuku sil přišel se zavázaným loktem – na obvazu skvrny od krve, bledý a lehce před kolapsem. Odmotal opatrně obvaz (bacha, to bolí!) a předvedl odřeninku asi 2×2 cm. Nakonec spíš než po nějakém ošetření, toužil po „papíru pro firmu, aby mi věřili, že ´sem tu byl“.
A ve stejnou chvíli dorazila mezi záchranky handlující pacienty u EMERY rozvrkočená dáma, jestli by se někdo nepodíval na manžela, že je v autě, ale už „nic moc“… vydalo se nás tam i poměrně hodně, od lékaře z pohotovosti přes posádky rychlé po sanitáře z rentgenu. Muž opravdu nevypadal dobře. Třásl se jak drahý pes, vykřikoval cosi bez hlavy a paty a pak se roztančil v křečích. Pomočený, pokousaný, řve, že ho ty hlasy přivedou do hrobu. „Epilepsie!“ jásáme sborem nad diagnózou a lifrujeme chlapíka na ošetřovnu. Paní zamyšleně hledí za nosítky mizejícími v útrobách nemocnice: „Myslíte, že má epilepsii? A nemohly to být ty houbičky z Amsterodamu, co si dnes dal..?“ uvažuje…. My bychom ale měli radost i z probíhající přeměny člověka ve vlkodlaka.
Konečně dojíždí i policie. Už jsme si mysleli, že dnes budou chybět. Borci z prvosledu doprovodili na urgent pohublou slečnu skrytou za závojem slepených mastných snad vlasů a přišli na Zídku.
„Blíží se dušičky“, pravil starší policista tajemně. Pro nechápavé pohledy osvětluje, že jak padá dříve tma, obyvatelé v okolí hřbitovů na vsích volají často s oznámením krádeží na posvátných místech. „Dnes volali, že někdo chce podpálit asi kapli, že je tam světlo a plameny. Se ví, dobráci 3) tam byli obratem a už vláčeli z kaple tu figuru, co jsme přivezli. Vřískala, že musí zapálit ještě sedm svíček, jinak že to nejde, že jich nebude 23. Sice je všechny nasbírala na cizích hrobech, ale spíš nás zajímalo proč, a taky proč zrovna 23…“.
Slečna pak důvěrně prozradila, že když jí bylo 23 let, tak jí přejel vlak a na výročí své smrti musí zapálit svíčky, jinak nedojde v hrobě pokoje. Škoda, že jsme si ji neprohlédli lépe.
Verčo, nepřikrášljueš to trochu? Ale i kdyby, díky za ty historky.