Tohle slyším den, co den doma. Ten, kdo se nepohybuje v našem záchranářském prostředí těžko chápe, že i přes všechen nevděk a zneužívání záchranné služby pořád věříme v dobro a doufáme v poděkování.
Skutečnost je taková, že uzdravení a jejich blízcí jsou v prvé řadě vděčni lékařům, zdravotníkům v nemocnicích a rehabilitačním pracovníkům. A to je samozřejmě dobře! Příbuzní a přátelé také jsou spokojeni, že se mohou sami účastnit té záchrany života svou účastí v procesu nemocniční péče. Mimochodem někdy poněkud kontraproduktivně, po takové pomoci pak například sestřičky dál kynou z čokolády… Navíc mnohdy i mohou být návštěvy spíš terapií pro navštěvující než pro navštěvované pacienty. Nic z toho není moje invektiva, to je povzdech slyšený z obou stran barikády.
Někdy mi tak v hloubi duše klíčí semínko smutku. Smutku z toho, že se zapomíná na dělníky medicíny. I když jde o vysokoškolsky vzdělané odborníky s letitou praxi a neuvěřitelnými zkušenostmi z terénu a překypujícím odhodláním a pracujících na pokraji lidských psychických i fyzických možností. Zapomíná se na ty, bez kterých by lékaři a cela nemocniční mašinerie neměli koho léčit. Ty, kteří zvládnou dostat pacienta z leckdy neuvěřitelných míst, v těžkých podmínkách a často bez ohledu na vlastní zdraví. Zapomíná se na záchranáře! A přesto jsou to často ti, kdo rozhodnou o tom, jak pacient nakonec dopadne. Je tomu třeba jen svou neústupnosti, kdy vyhodnotí situaci jen a pouze ve prospěch pacienta a podle toho jednají. Každý jiný, než profesionál (opravdový profesionál), částečně promítá do situace svoje osobní pocity, zájmy, pohledy, ambice apod. Jen a jen právě profesionál pracuje pro vás – pro pacienta v nouzi. 100% jedná ve Váš prospěch.
Příkladem může být kolega, který svou neústupností velmi důrazně odmítl místního doktora a navzdory všemu a všem doslova vnutil pacienta do nemocnice na traumacentrum. Jedině tam mu v jeho kritickému stavu skutečně byla poskytnuta potřebná život zachraňující péče. Bylo to i navzdory postupům a spádovosti a kdoví čemu dalšímu, co se dá naházet do jedné krabice nadepsané „Důvody, proč to nejde…“ To se počítá jako pravá záchrana! Toto je práce profesionála. Nebýt neústupnosti pacientovi a rodině bezejmenného záchranáře by byl pacient už jen „hlávkou zelí“ v oblastní nemocnici…
Již v klasickém televizním seriálu Sanitka (rež. Jiří Adamec, 1984) čekal lékař (hraný Zdeňkem Řehořem) celý svůj profesní život na poděkování. Já mohu trochu s úlevou, trochu pyšně a s velkou pokorou říci, že se mi díku dostalo. Je to jeden z momentů, kdy dostaneme příval energie do další práce.
Nedávno jsem přišla do práce a na skříňce mě čekala taška s kilem banánů, čokoládou a jahodová marmeláda a lístek „Díky!“ Dárce byl pro mě jasný. Právě díky obsahu dárku. Šlo o maminku dívky, která měla potíže ve škole, první ročník střední školy a s ním spojená změna byly na holčinu moc. Somatizovala své psychické potíže, kolabovala, zvracela a hyperventilovala. Její léčba a zároveň i léčba vyplašené matky spočívala v předepsání banánu a čokolády… ta tehdy doma nebyla, a tak ji nahradila právě marmeláda.
Vzpomínám si také, že před mnoha lety jsme odváželi starého pána do nemocnice pro celkové zhoršení stavu a slabost. Už jsme pacienta stěhovali ze dveří, když nám zastoupila cestu jeho žena. Rozhodně prohlásila, že se nikam nejede, že ještě musí dosmažit řízky na cestu. Vysvětlovali jsme, že pán teď určitě chvíli řízky jíst nebude. A stará dáma na nás vykulila oči a řekla „Kdo mluví o dědkovi? To jsou řízky PRO VÁS!“ … no, byly skvělé…
Sama za sebe přiznávám, že pro mě je velkou radostí jakékoli zlepšení pacienta cestou do nemocnice a také každý pacient, kterého dokážeme dopravit včas do schopných rukou nemocnic.
Nakonec ty drobné dobré skutky zůstanou v paměti jako plamínky v temné noci.
Jako muž, který nevěděl, jak by poděkoval za svého otce a nabídnul mi čerstvě utržené jablko. Tehdy to byla úplná záchrana v pozdním horkém odpoledni. Nebo desetiletý kluk s výronem kotníku na túře, který mi nabídnul půlku své čokolády. Paní, která se ke mně hlásila v obchodním centru a nadšeně sdělovala, že „Od té doby, co dělám to, jak jste mi řekla, tak je mi mnohem lépe…“ A také všichni ti bezejmenní lidé, kteří projeví svou laskavost a vstřícnost a pustí záchranáře přednostně zaplatit své jídlo. Ti, kteří si pamatují, že v dopravních předpisech (nebo i ne) je přednost sanitky u čerpací stanice. Ti, kteří se záchrance nelepí svými auty „na zadek“ a tím nás neohrožují.
Vlastně, vždyť je to krásné! Nemám si na co stěžovat, vždyť mohu dělat práci, která mě těší, naplňuje, něco přináší a je za mnou vidět. Proto to můžu dělat. Díky!
Verčo, díky! To se pěkně čte 🙂