MACHONET

„Jaká radost je zachránit život!“ Spokojeně se zavrtěl za volantem a dál pokračoval svižně ve své cestě po dálnici. Bylo to v 22:33 a cesta mu krásně a hladce utíkala. Co mu na tom záleželo, že ta motorka ve stráni byla vlastně před dvaceti (nebo víc?) kilometry. On přece zavolal na tísňovou linku a pomoc se určitě rychle dostaví. „Dobrá práce,“ pochválil se. Neuvědomoval si, jak to vlastně celé bylo. No nevadí, ráno se podívá na internet, tam to jistě bude.

V dálavách za jeho zády v tu dobu vytáčela motory do obrátek policie i záchranná služba.

Také jsme tu motorku o kousek přejeli a museli jsme se k ní vracet. Když jsme přijeli na místo, bylo zřejmé, že nebude tak zle. Potenciální pacient, sice vratký, ale stojící na vlastních nohou, na dotazy policistů jen prskal jak vzteklý kocour.

Z vozu vyskakuje lékař. „Co se tady stalo?“ Policista mávne rukou: „Neosvětlený skútr, a pán povídá, že musel zastavit, protože si musel nabít mobil…“ Muž byl velmi rozzlobený, vše považoval za újmu na svých právech. On přece má PRÁVO si na dálnici nabít mobil! A každý dotaz má za výsměch. Těžko říct, zda to bylo povahovým rysem nebo těmi dvěma promile v krvi…Každopádně, z našeho hlediska byl zcela zachráněný, a tak jsme ho ponechali v milé péči policie, která s ním bude mít zcela jistě ještě práci.

Další z nočních zachránců byla paní, jež viděla někoho potácet se po můstku nad rybníkem a zavolala záchranu, protože se obávala, že by mohl do rybníka třeba spadnout. Na místě jsme zjistili, že je to pán v silně podroušeném stavu. A samozřejmě s námi odmítnul kamkoliv jet, protože si nás jednak nevolal a nic mu není a vůbec neví, proč tam vůbec jsme. Přesto všechno jsme jej na místě jen tak nechat nemohli, protože jak už nás jednou někdo zavolá, je to jako s Faustem. Nabídli následující varianty:

1. Pokud má někde poblíž bydliště, tak ho odvezeme domů. Vzhledem k tomu, že pán měl bydliště v Protivíně, to nebylo úplně to pravé ořechové ani pro něj, ani pro nás.
2. Nebo další varianta byla, že ho odvezeme do nemocnice, kde ho převezou na záchytku. To se mu už vůbec nechtělo.
3. Anebo zavoláme policii, která si ho nějakým způsobem převezme a odveze ho na záchytku…

Ani jedna z variant se nejevila jako oboustranně vhodná. V tu chvíli zasáhnul pověstný Deus Ex Machina. – pánovi zazvonil mobil. Sháněl ho kamarád. Bydlí totiž spolu na nedalekém hostelu a náš opilec jim cestou tak nějak záhadně zmizel z autobusu.

Do dnešního kaleidoskopu patří i starší dáma, které záchranu zavolala nad ránem dcera. „Už od noci se dusí, nemůže dýchat“, hlásila mladá. 

Na místě jsme zjistili, že se jedná o naší pravidelnou klientku. Paní trpí chronickou obstrukční bronchopulmonální nemocí (CHOPN) a k tomu má ještě astma a pylovou alergii. Paní měla saturaci stěží 70 %, přičemž hraniční saturace kyslíkem je kolem 92 %. Každý uzná, že nic moc to nebylo, ale přesto pacientka nevypadala nějak zvlášť špatně. Na druhou stranu její krevní tlak byl opravdu vysoký (210 na 130), a tak jsem připravila infuzi a léky k úlevě dušnosti i vysokému tlaku. Kyslíkovou masku si mezitím paní stačila sundat a držela jí od sebe. „Vezměte si tu masku zpátky, bude se vám dýchat podstatně líp,“ říkám. „Já jí nechci!“ Ano i toto se stává, a tak nabízím variantu: „Dobře, tak dáme aspoň kyslíkové brýle, nebude to tak účinné, ale přesto vám to pomůže s dýcháním.“ Pacientka se nám ale zasekla. Na vše měla jen jednu odpověď: „NECHCI!“ A i kanylu si vytrhla z žíly – opravdu je nelze vybavit , vybavit zpětnými háčky. Když se mi povedlo zastavit krev – bylo to jak pouštění žilou – ptám se, proč paní odmítá veškerou léčbu. Odpověď mě odrovnala. „Protože když mě budete léčit vy, řeknou mi zase v nemocnici, že už mám vše, a tak mohu jít rovnou domů!“

Ale bohužel i my musíme sami sebe chránit a máme svoje předpisy a postupy. Nezbylo mi proto nic jiného než do zprávy pro nemocnici napsat, že pacientka léčbu odmítá a i z jakého důvodu. Musela jsem uvést i to, že si sama svévolně zrušila žilní vstup.

A další položka v našem dnešním kaleidoskopu? Volání manžela, že jeho žena, epileptička, se nějak nechce probudit po záchvatu. Zdá se mu, že spí příliš hluboce a dlouho. Zdálo se mu dobré, kdybychom se na ní tedy přijeli podívat. Výjezd nad ránem s lékařem cestou opepřila informace od dispečinku „na místě probíhá TANR“ o zahájení telefonicky asistované neodkladné resuscitace (TANR). Na místě bylo bohužel jasné, že paní už po záchvatu neprobudí nikdy nikdo. Snažili jsme se ukecat Kmotřičku, ale odolala masáži hrudníku, intubaci, lékům … (pozn. asystolie, proto defibrilátor nefiguruje ve výčtu). Dnešní ráno záchranáři prohráli. K úmrtí zřejmě došlo již v průběhu epileptického záchvatu. 

Ještě jsme při svítání stihli autonehodu, kdy v 6:00 ráno vykouklo letní sluníčko a nevychovaně zasvítilo řidičům přímo do očí. Způsobilo, že se řidiči navzájem tak nějak přehlédli, až se najednou dívali přímo sobě do očí přes harmoniky kapot svých vozidel.

Zdrcená moderní vozidla využila své automatické alarmy a pro jistotu si o pomoc zavolala na všechny strany. Sjela se tak spousta hasičů, policistů i záchranek. Nicméně přes deformační zóny řidičům pouze vybouchly airbagy. Horší bylo, že jim nakonec bouchly i saze. Slečna řidička spěchala na koňské závody a pán řidič spěchal do práce. Emoce byly tak dost třeskuté.

Cestou zpátky na základnu volal ještě dispečink. „Ani nezastavujte, pokračujte dál, doktor je už na cestě, máte ještě ranní dušnost!“

To je tak, když se noc nepovede a plynule přechází v další bláznivý den. Doufejme, že teď už se dostaneme zpět, a ranní směna posilněná kávou, koblihou a ranním pokecem bude připravená převzít žezlo!