Když se díváš z druhé strany…

27. 04. 23
340

Moje příběhy jsou, jak už jste si zvykli, stále jen ze stran zachraňujících. Ať už jsou to povětšinou mé vlastní zážitky, nebo sebrané spisy ze zídky, tak vždy je to jednostranný pohled na řeholi záchranáře…

A tak mě napadlo, co se také někdy podívat na to všechno naše snažení i z druhé strany? S laskavým dovolením hlavní hrdinky zkusím převyprávět její nedávnou zkušenost…

Bylo příjemné jarní pozdní odpoledne. Po náročné práci je skvělé vyrazit ven a proběhnout se psy. Ještě je vidět. Ke všemu je má drahá polovička už také doma, a tak jdeme všichni.

Louka kvete, psi lítají jak splašení a z její druhé strany na nás mávají spřátelení pejskaři. Pobídla jsem své tažné zvíře a vlastně i svou vlastní vláčnou hmotu ke klusu. Domluvím rovnou nějakou grilovačku na víkend, pomyslela jsem si … Mladší z našich pejsků je štěstím bez sebe: „Hurá, budeme se honit!“ motá se mi pod nohy. Nechci na tebe šlápnout, zvíře! Uskakuji do strany. Zatraceně, asi jsem dopadla na nějaký klacek, pěkně křupnul. Podívám se dolů…eh? Moje špička nohy míří do strany v úhlu, který poněkud nesedí s tím, na co jsem byla od malička zvyklá! A s běžnou anatomií nesedí už rozhodně.  Klacek to nebyl, chodidlo se mi dostalo do nesouladu se zbytkem kostí. Potvrdit mohu, že někdy zlomenina opravdu nebolí. Nebo aspoň ne hned… Bezděčně, ovšem vůbec nevím, co mě to popadlo, jsem nějak dislokovanou končetinu srovnala do lajny a pak sebou plácla na zem.

Po chvíli dobíhá má statečná drahá polovička se zbytkem spřežení a hned velí všem kolem (A to je u policie! Být v armádě, budou všichni ještě cestou salutovat.). Známý pejskař – hasič nastartoval své fyzické motory a tryskem běží na hřbitov. Co to pro něj je, kiláček! Ne, že by tam měl držet místo, ale bude držet hlídku a navigovat záchranku jak nejrychleji k nám. Dispečink si nakonec zavolám sama, přece vím, co mi je, a tak to nejlépe sdělím. Pak se mobilu ujímá má spřízněná organizující policejní složka a ladí, na které že to louce vlastně ležím…

… Ano, čekání na dojezd záchranky je z pohledu pacienta a jeho blízkých strašně dlouhá doba. A to vím, že to k nám mají asi jen pět kilometrů. Ležím si, nade mnou se honí mraky, větřík pofukuje a travou, s přiměřeným množstvím klíšťat, se mým směrem spěšně prodírá postavička s obřím batohem, celá v záchranářském.

A hned: „Poslyš, když nás chceš vidět, máš vzít bábovku a dojít na stanoviště na kafe, ne se válet po poli!“

Kanyla v žíle, infuze kape, záchranářka natahuje do stříkačky opiát… začínám se nekontrolovaně hihňat. Ruka s opiátem se rychle stahuje. „Ty už jsi si něco dala?“ zazní podezřívavě.

Ne, nedala!“ drtí mezi zuby má drahá polovička, zatímco celým tělem krotí vášně našich psů, kteří touží se do hemžení zapojit aktivně. „Ona se takhle blbě řehní vždycky, když jí něco bolí…“ Akceptováno, hurá, balíme! Bolesti i louce uděláme „pápá“ a za jekotu sirén vyrazíme směr špitál.

P.S. Na rentgenu se potvrdila zlomenina kosti lýtkové i holenní. Ťukám info o stavu do mobilu a dívám se na svou zabandážovanou nožku. Operace mě čeká do hodiny, musí mi ty kosti sešroubovat…

P.S.S. A jak se budu moci trochu hýbat, milé kolegyně a milí kolegové, dorazím s tou bábovkou!

A z naší strany?

Posádky se právě střídají, denní se snaží shrnout zásadní informace, z nichž klíčová je, že záchranářské auto je doplněné a může se jet léčit. Vysílačka se budí a už se jede:

18:41:22 CET, CO: úraz / KDO: žena, 42 let / MÍSTO: louka, budou čekat u hřbitova/ POZN.: Asi zlomené, kolegyně!!!

A sakra. Takže zraněný zdravotník. Všem je hned jasné, že to nebude jen tak. Každý, kdo se někdy nějak byť jen otřel o zdravotnictví, má všechny choroby, úrazy, reakce a vůbec cokoliv mnohem horší než nezdravotnická populace. Je to pozoruhodný, ale pravdivý fenomén. Záchranářka se rovnou na základně domlouvá s lékařem, že v případě potřeby na místě podá opiát proti bolesti a už se jede.

Vše sedí, u hřbitova čeká hasič, a jako předskokan běží před záchrankou do luk. Policejní složky na místě zastupují dvě dámy, jedna z nich zápasí se dvěma hafany, kteří se snaží zapojit do děje. Přesto je jasné, že všemu velí ona. „Tady má IZS mejdan, nebo co?“ poptává se řidič skládající do trávy vakuovku. „Co to tady roste za bejlí, vždyť jsi jak sjetá?“ pídí se u zraněné kolegyně.

Celá IZS přijde nakonec vhod, policistky, hasič pejskař a záchranáři přenáší kolegyni do sanitky a dispečink již avizuje pacientku na nejbližší traumatologii.

ALE ! PROSÍM, nenapravujte porouchané končetiny, vždy je lepší počkat na rentgen…   

5 9 Hlasů
Hodnocení
Odebírat novinky
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejhlasovanější
Vložené zpětné vazby
Zobrazit všechny komentáře