Dnes jsem položila motorku.
Mohla to být buď moje kolize se zemí, nebo kolize stroje s dítětem. Na ulici před supermarketem se mi ze zákrytu parkujících vozidel, v plné důvěře v krásu světa, kde se nemůže nic stát, před motorku vyřítilo asi 4leté dítko. Nestalo. Ale nechybělo moc. I když jsem už jela pomalinku, s cílem parkovat, přece jen by zabrzdění nemuselo stačit. Poškození si nakonec odnesla jen motorka na svém krásném laku a moje duše. Proč ta? Protože maminka, náhle se zjevivší také mezi auty, mě hned seřvala jak malou holku (nebo jako toho nejkrvavějšího vraha na světě). V tu chvíli se vynořila i babička dítka. Kluka podarovala nanukem a poslala jej přes tu ulici zpět k matce. Schválně si tipněte: lízalo dítě nanuk nebo ne?
Každopádně se potvrdil i fakt, že cizí kůže (moto obleku) klouže lépe než vlastní a koupě chráničů a dalšího vybavení se zdá po pádu jako nejlepší investice na světě. „Jo, blbko, a koukej nosit taky ty rukavice. Nejsou tam proto, aby ti nefoukalo na prstíčky,“ vzkazuje mi moje sedřená pravička.
Za ty roky, co po kraji sbíráme motorkáře v různém a často hrůzném stavu, jsem získala k tomuto způsobu dopravy velký respekt. Sice se takto bojím aut méně než jako cyklistka, ale vůči pancéřovaným čtyřkolcům je stále motorkář v podstatě nahý. O to hůř mi dělá, ve chvíli když mé auto na úzké okresce s omezením na 70 km/h předjíždí borec na silném stroji. Vždy jen čekám, kde ho potkám v nějaké škarpě.
Propadnout motocyklu není složité. Propadnout mu životem ale složité není stejně tak.
Ranní pokřik vysílačky v krásném teplém slunném dni 07:35:01 CET / výzva 1 (přímé akutní ohrožení života) / kdo: muž asi 32 let /co: dopravní nehoda OA x MT. Místem nehody byla silnice protínající obec. Na místo jsme dorazili současně s hasiči a policií. Na fotbalovém hřišti o pár desítek metrů dále právě přistával vrtulník letecké záchranky. Přes veškerou snahu všech zdravotníků na místě (2 lékaři, 3 záchranáři, student posledního ročníku, druhý pilot a řidič) bohužel nebylo už pomoci. Motocyklista se uhýbal autu vyjíždějícímu z vedlejší ulice. Velký stroj se na silnici nevešel a mladý život vyhasnul po nárazu do zdi. Takovou pecku do hlavy ani sebelepší helma nevydrží. V totálním šoku a doživotním traumatu se ocitnul řidič osobáku. Přísahal, že se díval, než vyjel…
Nedalo nám to a s policií jsme to odzkoušeli. Zkuste si sami, jak vjíždíte na hlavní – podíváte se vpravo, pak delší dobu vlevo a jeli tam volno, otočíte většinou hlavu rovně a vjedete. Zlomky sekundy mohou rozhodovat a hlavně pokud nečekáte blížící se stroj více, než nepovolenou rychlostí osud je naplněn. V tomto konkrétním případě šlo o více než 100 km/h v obci, kterou se prořítil mladý motorkář přes horizont. Způsobila, že se v podstatě nevešel ani na silnici.
Ten den byl plný dopravních akcí, a tak zvuk vysílačky chvíli před střídáním nikomu už radost ani nezpůsobil. A stejně tak ani záchranář, který se někde flákal a nebyl stále ještě na místě, aby čerstvý a plný elánu vyrazil na svou noční směnu.
Výzva 18:38:12 CET / kdo: muž, nevíme / co: DN – úraz / poznámka: nereaguje. Co dodat, účastník nehody naše sympatie zrovna úplně neměl, odčinil to jen faktem, že místo události bylo jen asi kilometr od stanoviště. „Tak naložit a honem na traumacentrum!“ plánujeme. A pak už, sakra, domů! Je dusno a dehydratace zvyšuje únavu z celého dne. „Jen počkej, zajíci, ty si to vyslechneš, za ten pozdní příchod. A ještě mi nebere telefon!“ brblám s kolegou z denní směny. Na místě jsme co by dup. Vyskakujeme a zjišťujeme situaci. Rozstřelená motorka, dvě auta v sobě, ucpáno na všechny strany, všechny tyto obrázky přitáhlo i značné publikum, které zjevně vzalo dokonce útokem blízkou zmrzlinárnu. Na zemi vidíme napůl za autem nohy v moto botách, nad ním dva lidé, jeden telefonuje (doufám, že nefotí) a druhý kouří (nějaký benzín ho zjevně netankuje). Kolega razantně překážející osoby rozhrne a pak, „No do prdele!!! To je Marián!“ Je evidentní, že střídání nebude. Kolega si leží na asfaltu, naštěstí už při vědomí, ale jednu nohu má tak trochu za roh, a tak nějak nevypadá celkově vůbec správně poskládaný ani čerstvý a už vůbec ne plný elánu. Že mu je opravdu špatně potvrdil i tím, že odmítnul vstřícnou nabídku, že si žilní vstup na infuzi a léky může zajistit sám. Mezi zuby drtil, „dej mi, kurva, ten opiát nebo se fakt tady už poseru“ *) . Mimochodem, o vedlejším účinku na průjem u opiátu jsme ještě neslyšeli. Ještě, než jsme odjeli, propletl se místem nehody mladíček na silném stroji, který se předváděl a túroval motorku sedíc si na pravé noze…adept… Zajištěného a zafixovaného vytrvale nadávajícího kolegu jsme odevzdali v nemocnici.
A abychom si nemysleli, dostali jsme cestou zpět další výlet, zase na motorkáře. Tentokrát to byl jen silniční lišej, tedy jen trochu kůže. Bylo to i přes fakt, že na fichtl si muž v pozdním středním věku nazul jen pantofle a bermudy, samozřejmě nezapomenul na klasický doplněk, tedy bílý nátělník. Příčinou nehody byl nedostatek horních končetin. Na motorkách totiž většinou jedna ruka je vyčleněná na plyn a jedna brzdí, tedy pokud ale v ruce určené k ovládání brzdy nedržíte džbán s deseti točenými. Na to výrobci motorek bohužel nemysleli. Brždění stejnou rukou, kterou přidáváte plyn je ne motorce trochu oříšek. S potěšením ale hlásím, že džbán vydržel, a tak se jezdec vydal pěšky zpět do hospody.
Mimochodem, tahle má směna skončila v 1 hodinu ráno, kdy mě přišel vystřídat kolega, který měl mít původně denní službu následující den…
Každá cesta je trochu loterie. Ale i když je loto hazardní hra, jízda na moto by sázkou na smrt být neměla…
*) Útlocitnějším čtenářům se omlouvám, ale někdy to jinak vyjádřit nejde.