V tomto ročním čase člověk při pohledu z okna někdy snadno zabředne do nostalgické nálady. Tedy může tomu tak být, pokud si nepustíme k tomu otevřenou palbu médií. Snad je to i tím v jakém rozechvělém stavu svět teď je a jaké zprávy z něj jdou, ale dost často to podpoří blbou náladu a přesune i otrlce z lehkého podzimního rozjímání do predepresivních stavů. To při nejlepším.
Raději teď tedy z jiného soudku. Což se na chvilku vydat na plavbu na vlnách podivna? Dušičkové počasí i čas přeje zvláštním příběhům. Vybrala jsem následující:
Výzva pro posádku ZZS „17:20:11 CET – kolaps, žena, asi 70 let“ a souřadnice s označením, že událost proběhla přímo na ulici. Jak vidno, nic zvláštního oznámení neobsahovalo a nebylo ani nijak překvapující. Spíš oblíbená soutěž posádky, tedy tipovačka „Co to bude tentokrát?“ Zda třeba paní byla na nákupech a utrpěla Stendhalův syndrom z nabitých regálů1) nebo případně závrať z cen apod. Samozřejmě, když o tom píši, žádný s tipů se ani nepřiblížil skutečnosti. Na místě paní seděla na zídce v péči pomáhajících kolemjdoucích2). Rozhlížela se vyděšenýma očima a přes všechno úsilí nešlo z ní vypáčit ani slůvko. Jen se třásla. Pečlivá prohlídka neodhalila viditelné zranění a fyziologické hodnoty vykázaly vysoký tlak a zrychlený pulz. Celou dobu ale paní vytřeštěně hleděla do tmavého parku za sebou… „Apage Satanas!3)“ zaječela najednou, až jsem málem ohluchla. Revmatickým prstem mířila do tmy. „Apage… satanas…“ opakovala důrazně. Zadívala se na mě: „Nesměj se, holka, dnes mrtvý vystoupil z hrobu!“ Kolega se pečlivě rozhlédl: „Ty vogo, fakt jsme u hřbitova! Z téhle strany to tu neznám.“ Paní dostala cucat prášek na tlak a na uklidnění a my nakonec jsme identifikovali i toho zombíka, který jí stav přivodil. Byl jím zaměstnanec technických služeb města, který kontroloval únik vody na hřbitově a před paní se vynořil z odpadní šachtice za jedním z hrobů.
Tma a mrholení také neprospívají řidičům. Ne každý z nás je ochoten si upřímně přiznat, že i jeho či jí se týků jistá forma šerosleposti a jisté procento zhoršeného vidění v době přechodu světla a tmy.
Následující telefonát dispečinku do auta „Prosím tě, máme hlášenou bouračku – máte to za rohem, osobák do baráku, zraněné děti!“ Po této výzvě, kam se na nás hrabalo rychle a zběsile! Pneu kvílí. Siréna ječí. Voda od kol stříká na domy i lidi (to zase bude stížností). Proti nám majáky. Řev policejní sirény … a ticho. Klid. Nic. Doslova a do písmene, nic. „Ahoj, kluci, jste tu taky na tu bouračku?“ voláme na policii. V tu chvíli, jak o život brzdí na místě i hasiči. Ulice je klidná, tichá. Nikde nic. Dům, který jsme měli označený, jako nabouraný, stojí na svém místě a bez poškození. Vydáváme se pátrat po oznamovateli, který prý vše viděl z okna.
„Jé! To je TAHLE bouračka!“ směje se právě dorazivší posádka doktorského vozu. „Tady jsme byli už aspoň 3x!“ Oznamovatel, muž přes osmdesát let, trpí utkvělou a velmi živou halucinací, kdy vidí havarovat auto do zdi a slyší křik zraněných dětí. Vždy pak plný hrůzy volá tu záchranku, tu polici anebo hasiče, podle toho, které z nouzových čísel zrovna první navolí na telefonu.
Vše dopadlo dobře, zranění se nekonali. Dopadlo to jen „tréninkem připravenosti“. Jen by mě moc zajímalo, co mohlo být příčinou těchto halucinací. Možností ke spekulacím je mnoho, od vlastního dávného traumatického zážitku, přes zděděné vzpomínky po vlivy televizního zpravodajství. Poslední možností je „utkvělá představa“.
Halucinace si ale člověk může navodit i za slunečného dne. Není třeba čekat do podzimu. Já před nějakou dobou měla děsivý pocit a následně mě zachvátila hrůza na procházce se psem po široké prozářené lesní cestě. Měla jsem pocit zla a při letmém otočení mne následovala temná postava. Začala jsem se chovat divně a to až tak, že mne náš tehdejší pes, rotvík, začal uklidňovat. To byla v tu chvíli nakonec největší a jediná pomoc. Rotvajler je dobrý osobní strážce, a když ten nevidí a neslyší zlo, je vše v pohodě. Autorem těchto vidin byl lék proti bolesti, který jsem tehdy brala na poraněné rameno.
Tak jaké nám dnes plyne ponaučení? Věřme zvířatům, vnímají víc než my! Jo, a nezapomeňte: kočky střeží vstup do podsvětí. Na rozdíl od Kerbera, brání podle některých mytologií démonům vstoupit do našeho světa.
1) Psychosomatické onemocnění, v případě, že je jedinec vystaven zkušenosti mající velký osobní význam. Průvodními symptomy Stendhalova syndromu je zrychlený tlukot srdce, závratě, omdlévání, žaludeční bolesti, dušnost a záchvaty paniky
2)Na rozdíl o fenoménu „non-helping bystanders“ … o tom zase někdy příště.
3) Odstup, satane / pokušiteli … a nemyslím zrovna album skupiny Arakain nebo knihu Vlastimila Vondrušky.