Poměrně dost stěn máme zateplených zevnitř. Ve dvou řadách. Prostě – knihovna jak se patří. Takže pátrání po jedné konkrétní knize se většinou hodně protáhne. Buď proto, že cestou narazím na mnohé jiné pozapomenuté literární skvosty, nebo najdu ty dříve nenalezené. Teď jsem zcela neplánovaně skončila u čtení Le Sageova Kulhavého ďábla *) a musím říct, že po mnoha letech jsem nacházela úplně jiný přesah než v pubertě.
Ostatně, my vlastně při záchranaření ani pomoc kulhavce nepotřebujeme. Skrytý reálný život a různé vrstvy společnosti, místa a situace, kde má být zakryto tajemství, či skříňové kostlivce, kteří by neměli proniknout na světlo, vidíme i bez ďáblíkova zvedání střech.
Ale jako druhý průvodce po našich příbězích je tento jeden z padlých andělů docela vhodný. Jestli někteří andělé padli jako trest za Satanovu rebelii vůči Bohu nebo proto, že hřešili a okusili city nechme odborníkům. Ostatně například Asmodeus je známý také jako Kupid (Amorek).
Když jsme u těch spadlých z nebes (neplést s Majkou, která v roce 1978 „spadla z oblakov“ v československém seriálu), něco bych tu měla.
Je 6:20 hodin jednoho prosincového rána, noční směna očima postrkuje ručičky hodin a modlí se za dobrou sjízdnost silnic, odpovědné řidiče a brzký příchod denní služby. Mám si dát ještě kafe nebo počkám domů?, táhne se hlavou. Jekot vysílačky a hrčení tiskárny ohlašující výjezd celé kávové dilema rázně rozřeší.
Žádné kafe ale jen absorbování informací v poklusu: „6:21:11 CET; výzva: bezvědomí; kdo: muž asi 30 let; upřesnění: nereaguje; místo: v terénu / ulice“. Následovalo ještě volání z dispečinku: „Jede vám tam i policie, je to nějaké podivné, oznamovatel k němu nechce jít, ale prý počká…“. Místem zásahu byl plácek v sevření činžovních čtyřpatrových domů, směr nám ukazoval poskakující muž s nějakým ňafajícím uzlíkem oděným v zářivé péřovce, kterého svíral pod paží. Na zasněžené trávě ležel pokojně na zádech mladík s rozhozenýma rukama a nohama, celý nahý a snášel se na něj sníh. Kolem něj jen psí stopy a lidské stopy končící metr od něj.
Lékařka se skláněla nad naháčem: „Má pulz, vakuovku, minimálně hýbat a do tepla!“ Následoval rychlý přesun na vakuovou matraci a fixace, přesun do vytopené sanitky, zajištění žilního vstupu a monitorování životních funkcí a srdečního rytmu. A pro nás chvilka na to, rozhlédnout se kolem, kde se mohl pacient vzít. Všechna okna zavřená, nikde žádný pohyb. Poloha, ve které mladík ležel nenasvědčovala, že by skočil ze střechy. Poloha na zádech odpovídala spíš pádu pozadu. Policie už vyrazila zkoumat byty v okolních domech s okny na plácek.
Zraněný vzdychal a trochu si něco mumlal. Smysluplné odpovědi jsme se nedočkali. Tu nakonec dodala až policistka: „Tak mejdan byl ve třetím patře, sjeli se jak zákon káže a tenhle borec zřejmě sám vypadl po zádech z okna. Oni ho pak zavřeli, že na ně táhlo. Doteď ho nepohřešovali…“
Jako zajímavost bych ráda uvedla, že svlékací mánie u osob pod vlivem drog je poměrně častým zjevem. Nemusí zrovna zkoušet variantu padlého anděla, chytat světlušky nebo plést si sanitku s karavanem. Měli jsme i volání od městské policie, abychom si vyzvedli zmateného muže někde na mezi mezi dvěma obcemi. V temné mrazivé noci si u silnice ustlal chlapík zamotaný do šály s kulichem a rukavicemi a péřovkou… a od pasu dolů nic. Doslova „dole bez“. I bez botiček, chlapeček byl bos…
A aby bylo genderově vyváženo i starší dámu trápilo urputné svědění. Musela se tedy svléknout, jinak ty mravence pochytat přece nemohla. „To dá rozum“, vysvětlila. Ovšem povoláni jsme byli původně k zřejmě alergické reakci. Ale abych nebyla nespravedlivá, paní opravdu vědomě žádné drogy nepoužívala. Jenže pro chronickou bolest zad dlouho používala opiáty, a ještě vydatnou nálož dostala při hospitalizaci na neurologii. Teď záda polevila a ono to bez opiátů skončilo abstinenčními příznaky!
Tak teď přemýšlím, jaké vlastně poučení dnes vyvodit. Třeba popřát šťastnou cestu s Asmodějem? Ale pozor na něj, tento démon reprezentuje chtíč a vilnost…
*) Alain-René Le Sage: Kulhavý ďábel / Le Diable boiteux, 1707