„…má mysl byla ochrnuta děsivým zjevem, jenž se na nás vyřítil ze stínu mlhy. Byl to pes, pravda, byl to obrovský pes, černý jako uhel, ale nebyl to pes, jakého kdy spatřily oči smrtelníka. Oheň mu sršel z otevřené tlamy, oči mu žhnuly řeřavou září, jeho morda a srst na krku a hruď byly lemovány plápolajícím ohněm… Rafinovaný fosforový preparát,“ řekl Holmes*).
S blížícím se Adventem se začínají navzdory rostoucím cenám energií rozsvěcet v oknech i zahradách světýlka. Musím říci, že s povděkem kvituji, že se začínají rozsvěcet i psi. Sice zatím ne tak, aby dokázali konkurovat slavnému Psu Baskervillskému, ale na procházce už nejsem sama bláznivá pejskařka, co „nevidí svého psa, a tak musí, chudák, svítit“. Náš oranžový LED obojek se stává hitem. Mezi námi, v šeru černého psa snad ani jinak nenajdete.
Na druhou stranu, jako řidič (aktivní i pasivní v záchrance) chci připomenout, že pokud vidím auto a jeho světlomety já, nemusí to znamenat, že kolega řidič vidí mě a včas. Časná zimní tma nás často vede k podceňování situace a tak se přimlouvám za světélkující psy provázené svým člověkem vybaveným oděvem s reflexními pruhy.
Ale ke světýlkům se dá přistupovat různě. Víte, jak se chytají světlušky?
„Posádko, končím vám výjezd a máte další, dám vám to rovnou do auta, otáčejte zpátky, máte 22:11 a je to muž, psychóza, volá si vás policie,“ ozývá se ve služebním telefonu. Tak se otáčíme a jedeme se podívat, co se nám to děje na hlavní třídě okresního města.
Na místě dva policisté střídavě přidržovali a střídavě zadržovali rozverného mladíka. „Svěěětluškááá,“ zahalekal při našem příjezdu a zacloumal s oběma strážci zákona, „a móóódrá! Ta je za stóóó!!!“
„Co se tady, propána děje?“ ptáme se uchechtaných policistů. „No coby, známá firma, ale teď má novou hru. Ostatně, víte vůbec, jak se chytají světlušky?“
Světlušky se chytají následovně: počkáte na tmu. Když je dostatečná, žádný šerosvit, najdete dostatečně rušnou komunikaci. Jakmile zahlédnete blížící se světlo, nastala správná chvíle. Vrháte se tedy před viděné světlo. Kolik světel zastaví, tolik jste chytili světlušek. Bonusové jsou modré a zvlášť ceněné jsou pak světlušky červenomodré.
„Tak nastupujeme,“ postrkuje policista hříšníka směrem k vozu záchranky. Ten se nevzpouzí, ale jen do okamžiku těstně před vstupem – zaráží se a nejprve se pečlivě zuje a položí tenisky na silnici před autem. Pak hupne dovnitř a bleskově se zbaví veškerého oděvu a zapluje před našimi užaslými zraky pod jednorázové prostěradlo na nosítkách.
Vzápětí vyjukne znovu rozcuchaná hlava: „A ten hezký policajt pojede taky?“
V přítomnosti vybraného strážce zákona se nechá vyšetřit a snaživě dýchá do balonku a vesele si i „blízne“ na drogovém testu. Výsledek ukázal přes 3 promile alkoholu a metamfetamin. Vyšetření fyzikálních funkcí a povšechná celková prohlídka neukázala nic zásadního. Takže jen svoz na záchytku s mezipřistáním na interním oddělení nemocnice.
Ale nejen lovci jsou na silnicích. Nedávno byl naším zákazníkem mladík, který kráčel proti autům.
Výzvy stále častěji chodí rovnou vysílačkou nebo telefonem, na základnu se leckdy podíváme jen kolem střídání směn… „Posádko, jeďte další, na pražský okruh, někde kolem kilometru 21 máme chodce ve vozovce, dovolává si vás policie, máme 20:54 hodin.“
Na místě označeném hejnem majáčků se rozčiloval mládenec. Vadilo mu omezování svobody, tedy nedovolení promenádovat se po rušné komunikaci a kráčet vstříc jedoucím autům se vztaženýma zářícíma rukama. Když mi to vyprávěl, byl celý šťastný, že „oni vidí mé světlo a ustupují přede mnou“ a teď nemohl šířit světlo a lásku. Propadal střídavě nadšené euforii a touze šířit světlo a lásku a záchvatům vzteku a zlosti na nepřející zkažený svět.
Návrh dojíždějícího lékaře, že by bylo fajn se hezky naladit malou injekcí, byl smeten. Na každý dotek, byť jen v náznaku, reagoval pacient zuřivostí. Nakonec pacifikovaný na zemi dvěma policisty a záchranáři obdržel uklidňující dávku. Bohužel až na druhý pokus, první dávka skončila díky mumraji v mém stehně. Na druhou stranu, musím říci, že to byla vynikající noční, vše bylo veselé, krásné a zábavné, ani nevím jak a bylo ráno.
Mimochodem, mladík měl opravdu svítící ruce, sice nám neprozradil, čím si je napatlal, ale fosforeskoval krásně. Celou cestu na psychiatrické oddělení jsme se tomu svorně smáli a měli jsme radost, že kolem jedoucí auta viděla naše světlo a uhýbala nám z cesty.
Ponaučení: před světlem uhněte a milí řidiči, pozor na lovce světlušek!
*) Artur Conan Doyle: Pes Baskervillský, palmknihy, 2014