Ranní záchranářská kávová seance nebyla dnes kupodivu narušena časným výjezdem, a tak jsme měli možnost se chvíli pozastavit a probrat zkušenosti posledních služeb. S potěšením jsme kvitovali, že povinnost maskovat se respirátory skončila a že i pro zdravotníky jsou teď již jen v kategorii „doporučené“. Noční směna pak nadhodila téma do diskuse. Zajímalo je, co si vlastně kdo představuje pod pojmem „postkovidový syndrom“.
Virus rodu COVID pod pořadovým číslem 19 mával dva roky celým světem. Vlády hrůzou zmámené z neznámé nákazy hromadně uzavíraly hranice, okresy i celé populace. Dirigovaly vycházení a prodejní dobu obchodů pro skupiny osob podle věku, zavíraly školy i instituce. A bez náznaku jakékoliv diskriminace nakázaly všem halit si tvář. Ať už jste byli genderově A, B nebo C, byli staří či mláďata, šéf nebo kmán, všichni bez rozdílu jsme na sebe dlouhé měsíce jukali přes respirátory a sprchovali se dezinfekcí. Nejeden zdravotník se důvěrně seznámil i s pobytem v ochranném oděvu od hlavy po paty. Živě mi to připomínalo doby branné výchovy a běh v radiačním nebezpečí navlečení v igeliťácích.
Nikomu se smát nemohu a nic nezlehčuji. Sama jsem zažila a vím, že škála onemocnění byla od bezpříznakové rýmičky po drastické případy (/viz COVIstory).
I když se v současnosti snaží světové lékařské kapacity popsat, co je to tne postcovidový syndrom ze zdravotnického hlediska, zdá se ale, že postcovidový syndrom je v současnosti všechno co je člověku dnes k neduhu. Tak jako v době pandemie CIVOD-19 nebylo jiných nemocí, tak i nyní není jiných výmluv než postcovid. Popisy tohoto syndromu se samozřejmě liší, ale v podstatě jde o cokoli, co se objevilo po prodělaném i zdánlivě prodělaném covidovém onemocnění a dotyčný tím do té doby nestrádal.
A proto se liší i následující dva noční případy…
Výzva v 00:05:23 CET / naléhavost 3 / kdo: muž, 42 let / indikace: zhoršení stavu / kde: rodinný dům / co se stalo: postcovidový syndrom, zmatený, pořád spí.
Kolega nad indikací k výjezdu kroutí hlavou, „tedy, mě, když někdo budí v neděli po půlnoci, , tedy vlastně v pondělí, tak jsem taky zmatený…“ Zmatená byla i navigace. Jednalo se o dům v nové zástavbě, a tak byl zatím zanesen v mapách tak, jak v dávných dobách neprobádané krajiny (Hic sunt Leones). Nemohli jsme ale minout, rozvrkočená paní s uštvaným výrazem ve strhané tváři mávala uprostřed ulice. „Tady, tady!!“ volala, „manžel je na tom zle, hrozně se bojím!“
Manžel s údajnou smrtí na jazyku si v kuchyni nalíval sodovku a skomíravě hlásil, že mu je strašně a nedojde ani pár kroků. Paní jej hbitě podepřela a hlásila: „vrátila jsem se ze zahraničí, celé 3 dny spal a nic nejedl! Je úplně slabý, jsem úplně v šoku!“
Slabý pacient se dobelhal bez pomoci do předsíně, pečlivě si vybral boty, odmítnul dvě bundy a vybral si vhodný typ telefonu pro pobyt v nemocnici. Manželka za ním běžela se sbalenou taškou jak na čtrnáctidenní dovolenou.
“Tak co se vlastně stalo, ale vážně! A kde se vzal ten postcovid?“ ptáme se za už zavřenými dveřmi záchranky, protože všechny námi měřitelné fyziologické hodnoty jsou zcela v pořádku a přes rudou tvář je teplota 35,9 C. Pacient se rozvzlykal. „Já jsem ve strašném stresu, všeho se bojím…“ Nebudu to protahovat, po výslechu třetího stupně jsme se konečně dozvěděli zásadní fakta. Pacient měl několik Neurolů (aha, proto spal tři dny) a něco alkoholu („jen jedno pivo!“ -… jo a taky lahev vodky) a udělal strašnej průser (neznámého druhu – specifikaci jsme z něj nevypáčili, kdo ví, třeba prohrál v automatech dům nebo šlo jen nepřiznané prášky a alkohol…) a žena, až se to dozví, tak že ho zabije… Proto jí řekl, že to bude z covidu.
Je tedy evidentní, že covid je pěkná mrcha a může způsobit opravdu velké problémy… spavost a třeba také naopak…
Výzva v 03:21:53 CET / naléhavost 3 / kdo: muž, 24 let / indikace: zhoršení stavu / kde: rodinný dům / co se stalo: postcovidový syndrom, dušnost -, nemůže spát.
Díváme se na výjezdový lístek a první reakce je: „Oni to snad zkopírovali?“ Ale ne, není to ten samý muž. Tentokrát nás před domem čeká otec. „To je dobře, že jste tady, my už si nevíme rady. Od toho covidu je nějakej divnej, nemůže spát, nemůže dejchat… no uvidíte sami, stará už jede prášky jak divá, ale mladej je furt nechce…“
Velmi úpravný mládenec, jehož metrosex image rušily zásadně jen kruhy pod očima. Takové kruhy pod očima, na kterých se mohla houpat celá gymnastická reprezentace. Chlapec nás sledoval upřeně psím pohledem. „Já nemůžu spát,“ kníkal. „Já nemůžu dýchat…“ Nic víc diskutovat netřeba, šup s ním do auta, tady stejně nic nevyřešíme.
„Tak co se tedy děje? Co vás trápí, že chcete ve tři ráno do špitálu?“
Zamává řasami: „Já nechci do nemocnice, já chci ráno do práce, miluji to, jsem kadeřník… ale bojím se, já při práci neumím dýchat, já se vždy dusím a mám taky křeče v rukách a nemůžu stříhat!“ Po krátké odmlce na něj stále nechápavě hledíme… „Hele, co vlastně od nás tedy chcete?“ Bezelstná odpověď mladého lazebníka nás dorazila: „Prosím, naučte mě v práci dýchat!“
Kde se vlastně vzal ten avizovaný postcovid jsme nezjistili…
Nezlehčuji skutečné postcovidové problémy. Chci spíš jen poukázat, že pokud prostě volající uvede „stres“ nebo „úzkost“ tak to není ostuda. Víme, že psychika je děsná bestie a je silnější než tělo.