Již po několikáté na sebe ten večer narazili. Zase se opírali o stejný pultík a čekali, až na ně přijde řada. On ve žluté bundě, ona v oranžové. Přes respirátory na tvářích se fixovali očima.
„Tak co máš?“ oslovila je paní recepční.
„…tlak!“ vydechli oba současně. Pak se jejich oči setkaly…a oba se rozchechtali.
„Já mám přetlak, 80 let.“ hlásila Ona.
„… a já podtlak,“ přidal se On. „Ale je jí devatenáct, počká.“
Recepční nad informací zastříhala ouškama. „Fakt už jí je devatenáct? Není ještě třeba na dětské…?“ zazněla v jejím hlase naděje, která pohasla po té, co to On rozhodně odmítnul.
Tak nějak vypadá fronta na předávání pacientů na urgentech velkých nemocnic. Většinou se tam lidiček od záchranek v reflexních barevných bundičkách sejde víc.
Vyšli jsme z vyčkávací haly urgentu a naskytl se nám pohled na příjezdovo-odjezdové cesty, které byly všechny totálně zablokované vozy záchranek, převozovými sanitkami a taxíky. „Kurde, kerý cip…?“ zaúpěl On, záchranář ve žlutém. Adresát oslovení byl majitel nebo aspoň řidič monumentálního nablýskaného SUV stojícího napříč výjezdem z nemocnice. Ve dvě ráno byli všichni velmi vstřícně naladěni… Ale co, zamířili jsme k zídce chránící jediný koš pro kuřáky široko daleko a vmísili se do barevného hloučku. Na zídku si sednul mládenec v zde netypické černé a nápisem POLICIE na taktické vestě.
„Tak jsme tuhle zase měli otevírání bytu,“ začal vyprávět.
A tak se zrodily POVÍDKY ZE ZÍDKY…
Policejní hlídka dostala výzvu k otevírání bytu. Jedná se o celkem běžnou záležitost. Tentokrát volala sousedka. Na místě už byla posádka hasičů a jejich velitel k policistům s máváním rukama běžel a volal: „Kluci, vidíme oknem dvě pistole, jedna na zemi a jedna na stole, krev všude a víc nic. Je to vaše!“ Policisté aktivovali příslušné protokoly a nadrilovaným postupem pronikli do bytu. Po chvíli vyšli ven, služební zbraně už zapínali do pouzder. „Čistý, je to záchranky!“
„Jojo, tam jsme byli my,“ ozvala se jedna z posádek a převzala slovo.
Dostali jsme výjezd CET 15:22:13 h / naléhavost: 2 /co: otevírání bytu, muž / nevíme, volá sousedka – snad slyší volání. PČR a HZS na cestě. A ještě telefon z dispečinku informující, že aktuálně není volný doktor, tak ať si ho pak z místa dovoláme. Pokud budeme někoho tedy vůbec potřebovat. Na místě hasiči a policisté jeli svoji rutinu jak podle scénáře akčního filmu. „Stůjte, volové,“ zastavuje nás hasič, „je tam zbraň!“
Na podlaze krve jak na jatkách, chlap v ní ležel na zádech a nadával. Že prý už tam je šest hodin a nikdo nešel a nešel. „Nic jsme s ním nedělali,“ kouknul nám přes rameno policista. „A ta pistole je plynovka a druhá vzduchová.“ To byla lepší zpráva, ale obě tyto zbraně z malé vzdálenosti dovedou napáchat také dost závažných škod. Hrudník zmítajícího se muže nesl známky traumatu. Ožeh kůže zakrýval několik poměrně mělkých pronikajících poranění. Vstřel od vzduchové pistole šel přímo do žebra, odkud tedy je ta krev? Opatrně jsme zraněného zkusili otočit. Při pacientově váze to nebylo nic snadného, ale bylo jasné, že musí mít zranění na zádech, tak se nešlo náročné manipulaci vyhnout.
Vyprávění přeruší jekot telefonu a vysílačky vypravěče. „Tak my musíme, zatím čau,“ loučí se a bravurně obkružuje stále odložené SUV o milimetry po chodníku.
„Jak to dopadlo?!?“ zaútočili zbylí posluchači na policisty.
Nakonec jsme ho spojenými silami otočili. Ze zad mu trčela kramle. Vy nevíte, co je kramle? To je tesařská skoba! Tedy kramle je takovej kus tyče ze železa na koncích do pravého úhlu ohnutá a sviňsky ostrá. Často se také vyznačuje přiměřenou rezavostí. Měl jí zaraženou oběma konci v zádech….
„Hmm, hezké,“ zhodnotili posluchači.
„A my měli zase klasiku.“ Povzdechla si záchranářka.
Výzva CET 20:01:12 h / naléhavost: 3 /co: hypertenze, muž 80 / místo: byt, panelový dům, 7.patro. Tlak. Pán přichází posádce otevřít vchodové dveře, v ruce taštičku a že potřebuje vyšetřit v nemocnici. Posádka se poptává po onemocněních. Senior potvrzuje, že byl do dneška úplně zdravý a veselý. Co se tedy vlastně děje teď? Pacient vše ochotně vysvětluje. Žije už roky sám. Odpoledne dostal od syna k narozeninám tlakoměr, a tak ho vyzkoušel. Změřené hodnoty pečlivě prostudoval s návodem, a trochu ho znervóznělo, že jsou ve „žlutém poli“, u kterého je napsáno varování, že je už je to zóna vysokého tlaku. Nedalo mu to a zkoušel přístroj dále tak dlouho, až mu ukázal hodnoty v „poli červeném“ (změřeno 155/97). To už mu tlakoměr doporučil mu vyhledat lékařskou pomoc nebo volat 155. Tak si zavolal. „Udělal jsem to správně, že jo?“ zamžoural rozpačitě přes brejličky. Nemohli jsme se na něj zlobit…
„A co ten váš podtlak, slečna si pořídila kolaps?“ obrací se oranžová záchranářka na žlutého kolegu.
„Ale ne, taky si doma hráli s tlakoměrem…“
Mamka má hypertenzi, a tak večer z legrace změřila automatickým tlakoměrem i dcerku. A zjistily taky „žluté hodnoty“ (změřeno 146/92)! Aby se náhodou stav nezhoršil a nemusely do nemocnice, matka preventivně podala dceři jeden ze svých léků na tlak. Slečně to nějak neudělalo dobře, začala omdlívat, a nakonec stejně volaly… My už změřili tlak zelenější než zelené hodnoty a to 80/45. Trochu potíž je, že ani jedna z aktérek nevěděla, který z těch prášků to byl a jestli měla slečna fakt jen jeden…
😍