Po letní pauze už znovu ráno vstávám do tmy, psovi oprašuji světélkující obojek, aby byl vidět na ranním venčení, a vyrážím. Mlha se válí údolími a od Svaté Anny je to už daleko a chladno je tím zaručeno, zralé jeřabiny se rosí v nesměle prorážejících paprscích a napadá mě jen jediné – je to tady konec léta. Ještě se snad k nám dostane trochu toho babího léta, kdy může našinec nasát trochu příjemného sluníčka.
Navzdory neúprosnému a nezastavitelnému obíhání Země kolem slunce jsme ještě pár letních akcí díky krásným dnům stihli.
Slunce se kloní za obzor a denní dusno pomalu odeznívá. Výzva v 18:24:11 CET do auta je „rajskou hudbou“ pro končící denní směnu. „Co to je?“ ptá se kolega a přibrzďuje. „Kam to otáčíme?“
Studujeme výzvu zobrazující se na navigaci záchranky a brbláme: „Dítě, 15 měsíců a zvrací…zase matka bez návodu na používání dítěte…“
Ano, zní to hrozně, ale v poslední době je jen rojí případy, kdy rodičům tak nějak chybí základní instinkty, kterými oplývaly naše matky, nabídky internetu, často svou rozporuplností selský rozum spíš potlačují… *)
Před domem, standardně obleženým auty, stála vynervovaná matka s usměvavým drobkem v náručí. „Zvrací!“ a strká mi dítě do rukou. Zajímá mne, jak dlouho stav trvá a hlavně, jaký byl celý jeho den. Teploty totiž i ve stínu s přehledem atakovaly 30 st. C a úpal je tedy nasnadě. Příběh skrytý za zvracením byl následující. Maminka vyrazila na nákup s dítkem v sedačce vozu. Vystoupila, zacvakla své dveře a než došla pro dítě, čipera se údajně zamknul ve voze matčiným klíčem. (Dítě je tedy zjevně adept na členství v Menze.) Matka nejprve splašila všechny kolem. I přes pobídky a návrhy přivolaných se matce ale nepozdávalo, že by při vyprošťování dítěte mělo dojít k úhoně okénka vozu a rozhodla se čekat na hasiče. Čekala 30 minut. Dítko se celou dobu peklo a dusilo ve vlastní šťávě… A aby toho nebylo dost, z radosti nad šťastným koncem (přestože hasiči okénko stejně nakonec rozbili) vzala odpoledne dítě na hřiště, aby si hrálo „na vzduchu“. Kdo by z toho nezvracel, nemyslíte…
Oblíbenou letní kratochvílí jsou také různá šermířská vystoupení na hradech a zámcích. Častým úrazem jsou sečné a řezné rány a pochroumané kotníky moderních historických bojovníků. Musím uznat, že pokud nejde o opravdu závažný stav, volají jen minimálně a po prvotním ošetření na místě sami své padlé odváží na chirurgii. Toť správná chlapiska!
Odpolední výzva z nedávného víkendu zněla „má brnění na celém těle, nehne se“. Zajímavé znění v nás vzbudilo dojem, že došel k újmě některý z účinkujících letních hradních slavností. Už se všichni těšili, jak budou hasiči rytíře vystříhávat z plechu. K velkému zklamání šlo zase jen o standardní výzvu. Brnění měla slečna, ne rytíř, a šlo o oblíbenou hyperventilační tetanii. Tak třeba za rok…
Končící léto je také časem zavařování, sterilování, konzervování a podobně. Obchodní řetězce vychází zákazníkům vstříc různými akcemi, ale i tyto akce v sobě skrývají různá záludná úskalí. O tom vypráví má nedávná zkušenost.
O víkendu jsem absolvovala nepopulární týdenní nákup. Supermarket nabízel registrovaným zákazníkům krupicový cukr za bezkonkurenční cenu. Sice zrovna tuto komoditu nenakupuji, ale podle kolem projíždějících plných vozíků to byla asi cena bombová (slovy letáku). Na pás za mnou vyložila dáma v pokročilém středním věku kopec cukru. Druhá podobná dáma stojící již za pokladnami se natáhla a pokladnímu nechala oskenovat svou registraci klienta řetězce. Potíž se projevila vzápětí. Vstřícná kamarádka sice byla registrovaná, ale neměla aktivovaný kupon na sladkou slevu. Nakupující změnila pozoruhodnou škálu barev ve tváři, zaplatila plnou cenu a rozzuřeně se vyřítila na parkoviště. „Mařeno! Ty stará p***! To jsi mi udělala schválně!“ ječela. Doběhla – v tu chvíli již bývalou – kamarádku a začala s ní silně cloumat. Záchvat nevídané slovní agrese a potyčka dam skončila pádem napadené. A to pádem dost nešťastným – prostě pro dobrotu na žebrotu! Na první pohled jsem si mohla rovnou tipnout na zlomeninu krčku kyčle. Nešťastnice měla vytočenou a zkrácenou končetinu. A tak jsem potěšila dispečink záchranky a sloužící posádku svým voláním…
A že se nakonec i brouzdání po internetu může hodit jsme se přesvědčili nedávno.
Dojeli jsme kolem poledne na výzvu „bolest hlavy“ na parkoviště supermarketu. Milosrdní volající opečovávali asi šedesátníka. Byl dehydratovaný, s bolestí hlavy, pomalý ve vnímání i jednání … Volající hlásil, že pán hledá už nějakou dobu na parkovišti auto, a tak to ho asi někdo ukradnul, tak že by ještě zavolali tu policii? Doprovodila jsem pacienta do záchranky a v tu chvíli mě zastavil kolega a ukazoval mi displej telefonu. Na něm v plné kráse fotka našeho klienta a výzva policie – hledaný včera odešel z domova, pro svůj zdravotní stav může být ohrožen na životě a hledá ho na sto lidí… S radostí jsme informovali linku 158 a odfrčeli se ztraceným a nalezeným pánem do nemocnice. Jen nám bylo odpoledne trochu líto, že zásluhu na nalezení dotyčného média nakonec připsala veřejnosti z parkoviště…
*) Zvracení u dětí je stav pro záchrannou službu pokud: zvracení trvá aspoň 3 dny (ale zde by měl zasáhnout pediatr, ne rychlá), je provázeno vysokými horečkami (horečka začíná až na hodnotě 38 st. C), obsahuje příměs krve, je provázeno křečemi, ztrátou vědomí a podobně.