Malý Alí Baba Ben Alí Baba Ibn Alí Baba stál před obrovskou horou, zlostně dupal a ječel kouzelnou formulku, kterou mu prozradil děda: „SEZAME! OTEVŘI SE!“… a nic. A stále nic.
Podobně si může připadat kdekdo. Něco podobného jsem zažila i já, když jsem si v mrazivém zimním ránu v Brně zabouchla klíče i telefon v aute a skákala kolem jen v roláčku se škrabkou na okna. To prostě může zažít každý a může se stát volajícím. Říkám záměrně volající, protože ti, kdo se nemohou dozvonit, dobouchat nebo jinak se dostat do bytu či domu, volají podle vlastní nátury od 150 po 158. Ale ať je úvodní volání o pomoc kamkoli, vždy je třeba, aby se na místě sešla svatá trojice IZS v roli spasitelů, tedy hasiči, záchranka a policie. Ne každý ví, že povinností dispečinku kterékoli složky IZS je informování i ostatních. Protože byt mohou z našich složek otevřít jen a pouze hasiči. A nenechme se mýlit filmovou tvorbou a kultovními hláškami typu „Steve, slyším zevnitř volání o pomoc, vyrazím dveře.“ Reálná odpověď by byla rozhodně spíš „neblbni, čekej na hasiče, kdo má vyplňovat ty papíry.“, než filmová podpora hrdiny slovy „jdi na to, Jime, kreju tě!“
Každopádně výzva pro posádky záchranky s označením „otevírání bytu“ je takové kolo štěstí. To je označení, kdy opravdu nikdo neví, co na místě očekávat. A tak zde uvedu pár výjezdů na ukázku.
Výzva 18:11:09 h CET / naléhavost 2 (s lékařem) / kdo: dítě-muž / indikace: otevírání bytu /co se stalo: nevíme / kde: panelový dům, 6. patro.
Základní informace o výjezdu je nedostatečná, proto často doufáme, že ještě dostaneme upřesnění. V tomto případě došlo v podobě informace „doma dítě, matka se nemůže dostat do bytu“. Se svištěním pneumatik a za smradu spálené gumy i brzdového obložení jsme dorazili v rekordním čase. Na místě ale už hasiči zvedali žebřík, z čehož bylo jasné, kam směroval první telefonát. Stepovali jsme spolu s hysterčící matkou před dveřmi bytu. Občas se proti dveřím vrhala, ale jen na ně bušila pěstičkami, zjevně neprošla dostatečnou hollywoodskou školou výkopu dveří. Lékař se ji marně snažil uklidnit a zjistit nějaké další informace. Jen jsme se dozvěděli, že jen vyběhla k sousedce, vaří se jí na plynu večeře a doma je malý syn. V tu chvíli se rozletěly dveře vyplněné hasičem v plné polní, před kterým se ztrácel pobledlý hošík s obrovskými sluchátky na krku. Nehrál si na Otíka *), ale hrál tankovou bitvu na počítači. Kdo by tomto slyšel nějaké volání a zvonění matky na chodbě, když musel kosit samopalem všechny nepřátele…Nakonec to byl tentokrát marný výjezd pro všechny složky, ale všem se ulevilo a nikdo se nezlobil.
Trochu teď závažnost výjezdů budeme stupňovat. Další ze série bylo volání od dcery, které neotevírala maminka.
Výzva 09:42:23 h CET / naléhavost 3 / kdo: žena 79 let / indikace: otevírání bytu /co se stalo: nevíme / kde: panelový dům, 2 patro / poznámka: dcera ji slyší volat o pomoc.
Tentokrát tedy víme více. Před dům dojíždíme spolu s policií, hasiči se už vrtají v zámku dveří, dcera obyvatelky bytu je ponouká k vyražen dveří. Zevnitř je chvilkami slyšet volání o pomoc.
„Hotovo“, houknul šikula otevírač a vpustil záchranáře dovnitř. První se vrhala do bytu celkem pochopitelně dcera. Při své rychlosti však minula inkriminované místo. Maminka totiž byla na WC umístěném hned vedle vstupních dveří. Zásadní potíž starých panelákových bytů se opět projevila. Dveře toalety se otevíraly dovnitř a paní, ač byla doma sama, se pečlivě zavřela. Hasiči hned zahájili akci číslo dva – otevřít další zámek a vysadit dveře. Brnkačka. Uvnitř naříkající žena, bohužel bez kalhot, nalepená na zdi za nádržkou záchodu. Průzkum odhalil, že visí za levou paži ve zdi a pod paždí má zařízlou umakartovou přepážku od stupaček. Uklouzla a ruka jí zapadla do stoupačky při lovení tam uklizeného náhradního toaletního papíru. Visela tak poměrně dlouho (přes 3 hodiny) a nebyla schopná se vlastními silami z této velmi nepohodlné a nedůstojné pasti vyprostit. Po vyproštění naříkala ještě víc. Rameno měla vyvrácené a celá její paže byla fialová, prsty měla bílé a necitlivé, nehty modročerné.
I když neúmyslný pokus o částečnou „samoamputaci“ horní končetiny není nic moc, stále ještě není tak úplně zle.
Výzva 08:56:00 h CET / naléhavost 3 / kdo: muž 65 let / indikace: otevírání bytu / co se stalo: nevíme / kde: rodinný domek.
Výjezd na volání dcery, která se nemohla dobouchat na otce. Na místě dupala nožkou do chodníku velice vzteklá slečna v kostýmku ječící do telefonu „tak snad, sakra, ten notář může chvilku ještě počkat!“ A pak se obrací na nás: „Táta neotvírá, nebere telefon. Měli jsme podepsat velký kontrakt a on nic. Tohle se ještě nestalo! Otevřete to!“, přikázala záchranářům. Slušná snaha o vysvětlení postupů za současného volání hasičů ji moc neuklidnili. Nakonec, ať už to bylo vystupňováním šílení slečny po informaci, „že hasiči dojedou do 20 minut“, nebo jen čirou náhodou, jeden za záchranářů obíhající přízemí vily dokázal otevřít francouzské okno do haly. Jak tsunami jsme se vhrnuli dovnitř. Tentokrát nás však vítalo jen ticho… pána jsme našli v patře. Ležel nahý na zádech v posteli, ruce v klíně. Smrt Kmotřička zde již evidentně byla. Záchranář jen tiše vypnul obrazovku obří televize, na které stále ještě běželo porno…kontrakt již podepsán nebude.
Moc optimisticky jsem tentokrát vyprávění neukončila, ale život není jen komedie. Mnohé výjezdy a příběhy jsou pro zasahující jen momentky zmrazené v čase a málokdy se dozvíme jejich začátek a konec. Tak nám někdy zbývá opravdu jen představivost k domýšlení událostí.
*) Otík Rákosník (János Bán), kultovní postavička z Menzlovsko-Svěrákovského filmu „Vesničko má středisková“ z roku 1985 („von je to…no, momentálně zavostalej“)