Dnes k Ní přijela osoba ona mužského pohlaví. ON, Mnich. Ne muž, ne chlap, ani ne Ježíš. Kdokoliv z nich by aspoň pomohl lopatou.
Přivezl dlaždice. Staré, těžké, a z jeho posvátného domečku. Amen.
Složili je s Ní u Ní na zahradě. Protože se to bude třeba hodit pod její nafukovaci minibazén nebo se jinak zakomponuje tak akorát k tomu jejímu sociálnímu bydlení. Óó hrůzo, bazén není podle mnišského standardu, není ani k plavání a už vůbec není spojen biotopem! (Malý detail: Ona už si mezitím objednala dřevěný podklad. Ale pšššt – snaha se přece počítá.)
Jak měla milá holka radost z pár normálních chvilek, byla zas tak smělá, že mu nabídla slepičince na hnojení rajčat. Když se na Ni podíval, jako by mu chtěla upálit skleník i s babičkou, vysvětlila mu, jak se správně hnojí.
Řekl, blahosklonně, že se „nechá poučit“.
Tak se zvědavě a s radostným očekáváním zeptala, jestli (konečně někdy) i od Ní… PRÁSK ! A hned byl konec idyly.
Prý si musí vždy všechno ověřit: Důvěřuj, ale prověřuj!
Neřekl, jestli to znamená i rentgen její duše nebo výslech u jeho vnitřního komisaře.
A hned prý taky, že Ona na něj jen a jen „útočí“. Že se mu posmívá a jen předhazuje, že On dělá vše špatně!
Seděla na té dovezené dlažbě a měla v očích slzy. Co to zase, sakra, řekla? Proč by to mělo být špatně? Ještě „Tak se taky někdy poslouchej!“ plivnul po Ní slova. … pak přišlo to tiché “Ahoj“, ten jeho magický klíček, kterým si Jeho EGO odemyká zadní vrátka.
Nasedl, odjel, uražen, bez slepičinců..
Zůstaly dlaždice. A pach dotčeného “můža” ve vzduchu.
A co vlastně ještě dodat?
Pokud vám někdo říká, že důvěřuje, ale ověřuje – a přitom ověřuje hlavně to, jestli jste už zase nebyla drzá…
Není to partner. Je to živoucí výčitkomat s výfukem emocí přímo do vašeho prostoru.
A slepičince si ráda nechám. Na rozdíl od něj umí růst.