Rozhlédla se kolem sebe a v duchu si spokojeně odškrtávala seznam. Stromek – stojí, je nazdobený a svítí; stůl – nazdobený, prostřený; salát – vyndaný z chladničky; kapr a řízky – připraveno ke smažení; vonné svíčky – jen zapálit; hudba pro vánoční atmosféru – hraje; dekorace – rozmístěné; cukroví – pečivě vyskládané vedle naleštěného ovoce. Krása! Vše má připravené a rodina za chvíli přijde a bude se slavit. Náhle se ale zachmuřila… Jmelí! Nemá pověšené jmelí. Co na tom, že tradiční místo je lustr a manžel je někde s dětmi a vnoučaty ještě venku. Podala si židli a natáhla se. Sakra, pár centimetrů chybí. Ale co, poradí si přece, je velká holka. Stačí jen trochu povyskočit a zachytit háček o lustr…
Avízo výjezdu přichází do vozu záchranky, od rána je v permanenci, v čas 15:20:11 CET / KDO: žena 65 let / CO: úraz, bolest DK a HK (přeloženo bolí ruka a noha). Po několika ledových dnech, náledí následované ledovkou se úrazu při oblevě trochu podivujeme. Venku je skoro deset stupňů nad nulou. Příchod k domku je trendy. Kolem uměle(cky) vyskládaných kamenů meandruje potůček, postupujeme po přístupové cestičce z balvanů a kamenných schůdkách… prostě nádhera. Cestou nám ale začíná být trochu úzko. Jestli se paní nezvedne, dostat ji odtud nebude legrace. Žena leží uprostřed nazdobené jídelny, nad ní přešlapuje nervózní manžel. „Šperky z ruky dolů!“ volám jak loupežník Karaba hned od dveří. Zápěstí pravé ruky má evidentně zlomené, to je vidět na dálku a náramek a zlato na prstech už pomalu mizí v otoku. Domácí pán i paní se vydatně lekli a hned naštěstí pochopili, že lupiči nejsme, a tak nastala trýznivá procedura sejmutí šperků. Pořád je to lepší, když se jim to povede jim samým, než aby ruku zachraňovali za pomoci brusky nemocniční hasiči… Bohužel kyčel pád mimo židli po povyskočení nevydýchala. Pravděpodobnost závažného poranění kyčelního kloubu signalizovala i poloha končetiny (vytočená a zkrácená). A i když paní byla příznivých rozměrů, museli jsme, s ohledem na japonský horský terén zahrady, povolat družstvo hasičů. Paní domu zjevně nepředpokládala, že její skvělé cukroví bude sloužit jako první pomoc záchranářům a hasičům upadajícím již pomalu do hypoglykemie (držíc nedobrovolný služební půst). Cukroví bylo opravdu skvělé a aspoň nám udělali radost a zpříjemnili vánoční návštěvy. Domácí prý stejně nebudou, všem přešla na ně chuť …
Ve stejnou dobu si obchody dopřávají dny nařízeného vánočního volna a frontoví bojovníci zřejmě značně znervózněli. Potlačujíc začínající příznaky abstinence tlačenic a možná, aby jednoduše nevyšli ze cviku, začali okupovat pohotovosti a urgentní příjmy nemocnic. Důsledkem tohoto činění to tam vypadá jako fronta na banány v dřevních časech. Dětské pohotovosti jsou na tom stejně. Čekání na ošetření se může nyní protáhnout až na hodiny a ne vždy je pacient s výsledkem spokojen. Jako příklad může sloužit dáma, která se jednoho rána po ošetření s vyzvednutými antibiotiky v nemocniční lékárně odebrala lehnout domů do postele. V poledne byla ale zpět a na recepci se dožadovala akutního ošetření. Stav se jí po prášku nezlepšil a teplota jí oproti předpokladu stoupla. Na místě byla správě poučena asertivní sestřičkou recepční a odeslána zpět domů. Odpoledne se ale dostavila znovu, to už s posilou rodiny. Rozzlobený manžel se s výhrůžkami dožadoval okamžité změny léčby. Nejen, že jeden prášek nezabral, ony prý nezabraly ani DVA!
Nedá se říct, že by byl v výzvách záchranek letos nějaký úplně typický svátkový stav. Takový žlučníkový záchvat trápí nešťastníky napříč rokem. Například vzpomínám na mladou paní, kterou vzal záchvat na její letní narozeniny. V pláči a za svíjení na zemi se přiznala, že je majitelkou žlučových kamenů a vyznala se i z dietní chyby: „Já myslela, že si na ty narozeniny ten kuřecí kyblík dát můžu, že to bude dobré.“ Asi ale zapomněla na oslavu pozvat žlučník, a tak se ozval sám.
To například kost v krku, jako jedno největší proklamované nebezpečí štědrovečerních hostin, jsem za minulých deset let zažila jen jednou, a to ještě k tomu v létě. Kolegové si také na nic podobného nevzpomínali, tedy mimo kosti, která pěkně potrápila jednoho z nás. Byla to ale kost kuřecí a jestli to je důležité, tak dodávám, že se to stalo na jaře. Dotyčné chlapisko z našich řad rádo chroupalo vypečené kosti grilované drůbeže…
Co mě ale trápí kolem svátků je páchání dobra rodinami. Ano, přesně tak, páchání. Oni to myslí dobře, když si na svátky berou domů své starší příbuzné z různých domovů pro seniory. Často právě tyto dědečky a babičky ale vozíme přes nemocniční urgenty zpět do příslušných zařízení. Bohužel často tomu tak je v mnohem horším stavu, než odjeli za rodinou. Prosím, navštěvujte blízké častěji a třeba jen na kratší dobu. Čiňte tak ale v prostředí, na které jsou zvyklí. Určitě to ocení. Myslete také na to, že přizpůsobivost s věkem a nemocí klesá. Pro rodiny je těžké přes veškerou snahu zajistit vhodné podmínky. Senior na takové rodinné návštěvě nakonec nemá svoje bezpečné prostředí, a nemá tak nakonec ani pohodlí, ani klid. A dost možná se také se prarodič může sám o sobě nervovat, že něco „vyvede“. To je stav mnohem častější, než byste čekali. Mnoho takto převážených osob se nám svěřuje až cestou. V neposlední řadě je nebezpečné také podstrojování… „Když je u nás teď babička, ať konečně ochutná ty mušle / sushi / … (dosaďte si cokoliv dalšího exotického)!“
Ba ne, do výčtu častých vánočních příhod, mě napadla ještě jedna. Když už jsem tady vyvrátila mýty o útocích rybích kostí, považuji za nutné legendu nahradit něčím mnohem častějším. Jde o zcela běžné vánoční pátrání po hvězdičkách, třpytkách a po dalším nepřeberném množství různých drobných předmětů v dýchacích cestách malých dětí. Nezapomínejme, že dětičky poznávají svět prvně ústy! Ochutnávat ozdoby, řetězy a další dekorace je cesta rovnou na pohotovost.
Na druhé straně, konec roku je také období nárůstu pocitu osamocení. A to nejen u lidí, kteří jsou skutečně objektivně sami. Leden nám pak ještě přináší kromě mrazu tzv. „SAP“. Nikoli ten v podobě softwarové firmy (pro znalé), ale jako „Sezonní Afektivní Poruchu“, tj. reakci mozku na krátký den. Jde o jakýsi „zimní spánek“ a pracovní doba od nevidím do nevidím se podepisuje na psychice jednice.
Konec poučování. Zírám na svůj nákupní seznam. Co je na něm divného mi dojde až po chvíli. Když si píšu, že mám koupit „uzená sterna“ místo stehna, chce to asi pauzu…