MACHONET

V posledním příspěvku jsem Vás nechala nahlédnout pod pokličku denní rutiny rychlé záchranné služby. Je tak na čase se zmínit i o běžné noci. To, co bude z „normálu“ vybočovat, nechám na další vyprávění…

Stejně jako je hektické střídání ráno, bývá i večer. Běžné bývá, že se střídající směna rozkoukává po stanovišti ještě tak půl hodiny po příchodu. Specialitou našich klientů je totiž volání krátce před střídáním směn. Volání mezi 18 a 18:30 mají ve zvyku převážně zaměstnanci různých zařízení pro seniory. Buď tomu tak je ještě před koncem své služby, nebo ihned po nástupu na noční. To provedou rychlou obhlídku, přetřídí osazenstvo a lifrují zhoršené stavy svých svěřenců do nemocnic. Takže noc běžně navazuje tam, kde skončil den – noční záchranáři čekají na návrat denních kolegů z akce.

První výjezd noční šichty nás posílá do panelového domu, kde muž v rozpuku sil (46 let) hlásí kolaps a slabost. Na místě muž oděný v trenýrkách dýchá jak velryba na křesle. „Je mi zle, točí se mi hlava, brní mě ruce, co mi je?!?“ úpí nám v ústrety. Kolem něj je celá jeho milující rodina. Postupně se od pěti dětí a jeho uštvané těhotné manželky dozvídáme, že slabost vznikla při vaření polévky. Bylo tomu hned poté, co se statečný kuchař sehnul pro spadlou vařečku a rychle se narovnal, protože hrnec překypěl. Náhle se mu zatmělo před očima a nemohl dýchat. Provedli jsme kontrolu vitálních funkcí a přeměřili tělesné hodnoty. Vše se pohybovalo v hodnotách absolutně zdravého člověka. Takže jsme museli nešťastníka zklamat, že o nic závažného zřejmě nepůjde. Poučili jsme ho, co se asi tak stalo (ortostatická hypotenze). Krátkodobý výkyv tlaku není nic strašného, a tak se nemocnice nakonec nekonala. Pán mohl v klidu dovařit polévku a dále pomáhat drahé polovičce. Zoufalý pohled nás provázel až k vozu.

Hlásím dispečinku, že jsme hotovi a nikam nikoho nevezeme. Radost na druhém konci telefonu byla úplně hmatatelná: „Výborně, o dvě ulice dál máte další, už nám to tu visí nějakou chvíli, tak svištěte…“ Svištíme. Na místě nás čeká naše „frequent flierka“, tedy paní, která se s námi vozí celkem pravidelně již několik let. Nevyniká zrovna vzornou spoluprací, většinou po pár dnech v nemocnici, kdy jí dají jakžtakž do pořádku, se vrací domů a do týdne pro ni zase jede rychlá. Scénář je stále stejně opakovaný. Obtíže jsou shodné jako před dvěma týdny, fyzikální hodnoty také a stížnosti na drncání sanitky, na tu pitomou deku, tvrdá nosítka a ostré světlo do očí … jsou také jako přes kopírák. Na dotaz, co je vlastně TEĎ za problém, odpoví, že „Nic! Co by! Chci umřít a ne doma!“.

Na druhou stranu, člověk ušetří slova při předávání v nemocnici, stačí informační věta od dispečinku do nemocničního informačního systému a je jasno (dispečink informuje nemocnici o jménu, věku a předběžné diagnóze přiváženého pacienta).

Další kolaps na sebe nenechává dlouho čekat. Tentokrát je vylepšený o tachykardii – zrychlený pulz u mladého muže věku 24 let. Díky fikaným hodinkám hlásí, že má 182 pulzů a je z toho nervózní. Slušně vypadající mladík nás čeká před domem a žene se rovnou do auta. Už na první pohled je jasné, že se nechce exhibovat na ulici a pyšnit se nějakou indispozicí. A také že ano, rovnou se ptá, jestli můžeme řešit ostatní až za rohem. Tak prima, jsme za rohem. Copak našeho klienta asi trápí? Kromě zjevného motorického neklidu (šije s sebou jako pytel blech) si pořídil hypertenzi 210/120 (norma do 130/90) a pulz 201 úderů za minutu. No fuj! A co dál? Zorničky má jak špendlíčky, tak další otázka není překvapující… „Tak copak jste si dal?“. Ošije se a postupně se s notnou dávkou nedůvěry dozvídám, že experimentoval poprvé. Prý pár kapek si dal kolem 16 hodin a ono nic, a tak si v 18 hodin dal další dávku, a raději hned dvojnásobnou, a zase nic… Tak se naštval a před devátou dávku ztrojnásobil. Zjevně to nakonec zabralo… „Prima, hezky si to pamatujete, ale CO jste si dal?“ Nakonec ukazuje telefon, kde se skví internetová objednávka HHC oleje do aromalampy. Vážení, oleje do aromalamp NEJSOU určeny k vnitřnímu podání! Následek je cesta do nemocnice a návštěva metabolické jednotky.

Půl jedné ráno. To je čas dalšího našeho abonenta. Tento klient si nás volá poslední měsíc ob den, že nemůže spát. Na místě nechce nic jiného než si popovídat a dostat prášek na spaní…Tak jsme (zase) vyhověli, ale pohrozili, že příště pojede už do špitálu. Nejsme pojízdná lékárna a zkoušíme se vrátit na stanoviště. Mimochodem výtečník si volá sám, přes odpor rodiny, jak ucedila snacha. Konečně se prý naučil s telefonem a teď řádí… Unavená dispečerka bere naše hlášení o návratu na vědomí a povzdechne si, že telefony dnes zvoní jak v poledne. A to ani není úplněk…

V hodině mezi psem a vlkem je čas jedné čtyřleté laryngitidy. Poučená matka již doma potomka zaléčila čípkem, a tak jen s adrenalinovou inhalací na čumáčku děcka točíme volant na dětský urgent k dořešení.

Nad ránem se ozývá utrápený starý pán s retencí moči. Víc jak 24 hodin se nedokázal vyčůrat, zbytnělá prostata jej zlobí a břicho bolí čím dál tím více. Přesto pacient odmítá převoz do nemocnice. Chce po nás doprovod na záchod a „počkat, jestli to půjde“. Domluvených 5 minut na WC nic nevyřešilo, tak jsme velmi obtížně pohyblivého muže dovlekli do sanitky. Samozřejmě, bydlel v malém domku pod svahem a bez přístupové cesty.

Poslední v řadě klientů dnešní obyčejné noční byla slečna pracující v oblasti logistiky. Skladovací haly, překladiště zboží, jsou už takovým běžným předměstským fenoménem lemujícím každou dálnici. Do „hal“ jezdíme dost často. Tentokrát pacientka dorazila na ranní směnu a po chvíli, dle popisu kamarádky, „vzala druhou o zem“. Abstraktní pachatel byl odhalen obratem. Bez snídaně, bez večeře, bez tekutin a bez cukru se dostavila hypoglykemie a mrákotný stav. Na slečnu zaútočil ve vší síle našincovi důvěrně známý pan Hlad.

Je 7:05 h a my přijíždíme na zpět stanoviště. Denní směna má pro nás uvařené kafe a na stole opojně voní čerstvé koblihy z pekárny… a jak mám, sakra, udržet štíhlou postavu!?!