Občas si říkám, že možná svými příspěvky o zajímavých případech ze záchranky vzbuzuji trochu zkreslenou představu o naší běžné práci. Je načase proto popsat, jak vypadá takový zcela běžný den jedné záchranářské směny. Začněme denní.
Ráno dávno není časem, kdy si střídající se posádky dají společně kávu a proberou potřebné informace a mají čas poklábosit. Nyní to probíhá asi takto. Vůz záchranky se přiřítí, opotřebovaná směna z ní vypadne a za běžícího motoru do sanitky naskočí směna čerstvá. Občas ještě dříve zvoní soukromé telefony a končící posádka ještě narychlo diktuje seznam léků a materiálu nutného doplnit do vozu. S košíkem, jak ze supermarketu, pak střídači čekají na přistání vozu. Prostě takové to známé „máme zpoždění nezastavujeme!“…ale trochu vám přibrzdíme, že jste to vy.
Prvním výjezdem byla paní věku přes sedmdesát, která podle oznamovatele údajně „tahá nohu“. Od soboty ji ale nikdo ve skutečnosti neviděl. Výzva nás poslala tedy na mozkovou příhodu. Paní posádce otevírá sama a na pohled je její chůze souměrná. Dokonce hůlku má spíš jen na frajeřinu než jako oporu. Nicméně se na nás mezi dveřmi ihned obořuje, že ji nenese pravá noha a bolí ji záda – již deset dnů. A že volala syna v sobotu večer a on poslal saniťáky až teď…
Ještě před opuštěním neurologické ambulance, kde si bolavá záda převzal dorůžova vyspalý lékař denní směny, zvoní telefon. „Máme pro vás další výjezd, děti!“ Po ránu je i dispečink plný humoru.
„Jedete pro muže, osmdesát osm let, úraz horní končetiny!“ Tak šupky jedeme, máme to kousek. Na místě byl zjevně vitální upravený muž držící si levou ruku. Seděl na na zápraží a klel jak pohan. Chtěl prý pomoci manželce, a tak opustil své intelektuální hloubání nad denním tiskem a vyrazil s odpadkovým košem k popelnici. Jak chvátal, aby mohl dočíst rozečtený sloupek, špatně došlápnul a při pádu ze schodů si pochroumal rameno. To bylo jasné na první pohled, dislokace ramene a naše společné směrování na chirurgii. Paní jen podotkla, že „on už neví, co si vymyslet, aby doma nemusel pomáhat!“
Další cestou byl dle pokynů výjezd skoro až druhý konec našeho akčního rádiu. Bylo to na pomoc slečně, která údajně pod vlivem drog napadá zbytek rodiny. Na místě jsme už zastihli vyjednávajícího spolupracujícího lékaře. Doprovází (snad) agresorku k nám do vozu a důvěrně sděluje, že je to asi celé jinak. Každý říká prý úplně jinou verzi příběhu a slečna chce stejně silou mocí pryč z domu. Lékař to pak krátce uzavřel, „Vezměte ji do auta a jeďte, ještě vytelefonuji, kam to nakonec bude, a dám vědět. Pa!“ Dívčina se po zabouchnutí dveří sanitky slušně se zeptala, jestli si může pustit do sluchátek hudbu nebo jestli si musí se mnou povídat. Po ujištění, že je to jen a jen na jejím přání, vděčně si oddechne. Cesta byla směr RIAPS a v klidu a pohodě. Jen je otázka, zda to byla úplně cesta pro záchranku. Podrobnosti se dozvídám ze zprávy lékaře, slečna přistihla přítele při intimní chvilce se svou matkou a tak úplně to nezvládla psychicky…
V době obědové byla další na řadě dáma čerstvě v důchodu. Vyjeli jsme podle avíza pro bolest břicha. Na místě jsme zjišťovali, co se vlastně stalo. Nejprve podezíráme dámu z rozdráždění žlučníku. Paní se ale ihned vytasila se zprávou, kde zjišťujeme, že byla již vyšetřena v nemocnici. Navrhli jí tam k dořešení potíží krátký pobyt. S tím ovšem nesouhlasila a podepsala odmítnutí péče negativním reverzem. Břicho, potvora, ale bolest začalo doma znovu. A stav byl na potvoru přesně stejný, jaký je popsán v lékařské zprávě z nemocnice. Co už trochu hraničilo s absurditou, bylo pokračování. Dáma nám odmítla transport od nemocnice (Vy to tady řešit tedy nebudete???) a podepsala negativní reverz pro změnu teď nám…
Místo zákusku jsme měli po obědě mladou paní se závratí. Celkem jednoduchý případ. Šlo o závrať, kde příčinou byla zablokovaná krční páteř. To už nám rovnou paní po příjezdu přiznala. Večer prý po ní skákaly děti a dcerka jí přistála za krkem. Vše probíhá bez komplikací, až na vydatné zvracení pacientky cestou. Ne snad od té závrati, ale jde o prostou kinetózu z jízdy vozem. Proč já se vždycky vůbec ptám, jestli se transportovaným dělá špatně v autě?
Klient, muž kolem padesátky, volající před třetí odpolední, čekal již se sbalenou taškou před brankou domku. Důvodem bylo „prudké zhoršení stavu“. Hned co se naše žlutá formule zastaví zvu pána do sanitky a ptám se ho, cože ho to trápí a …, Než však dokončím větu, rázně mě utne: „Vám nic povídat nebudu! Až doktorovi v nemocnici. Jedeme!“ Jednoduché změření fyziologických funkcí odmítnul, stejně jako sdělit osobní údaje. Píšu tyto skutečnosti do záznamu o výjezdu a hlásíme i dispečinku. V nemocnici jsem se dočkali klasického „Proč ho sem vezete, když nevíte koho a s čím?!?“ Vysvětluji situaci a tu se ozve pacient: „Oni se na nic neptali a ani mě nevyšetřili!“… ach jo.
Odpoledne už pokročilo, venku se už smrákavá a lednový den se začíná míchat do práce noci. Vysílačka nás ale rázně zvukově vyvádí ze zimního hloubání a myšlenek o posezení krbu se sklenkou vína. Zkrátka teď není čas ani místo! Výzva nás posílá ke kolapsu ženy věku 43 let. Na místě jsme našli bledou, malátnou, opocenou dámu s kruhy pod očima jak pro olympijský gymnastický tým. Odpovídá nám pomalu, zadrhává, chvilkami zírá, zdá se, že nerozumí. „To tě Pánbůh trestá, za ty diety,“ ucedí směrem k matce blazeovaněkolem procházející mladík. Kolegu hned zajímá, jakéže to diety má na mysli (zrovna on to nepotřebuje). Já to snad ani vědět nechci. Nakonec jsem se to stejně dověděla. Paní dostala od kamarádek poukaz na jednačtyřicet dnů očistné diety podle jakéhosi pofidérního šamana. A protože Vánoce a obžerství se na ní podepsalo, uvrhla se do očistce diety formou půstu ex post. Potíž s těmito aktivitami je hlavně v tom, že hubnoucí podstupují rádoby zázračné diety bez rozmyslu a mnohdy bez ohledu na vlastní zdravotní stav. Třeba taková dieta skládající se ze zeleninových šťáv, kdy den, co den to jiná čistá syrová zeleninová šťáva a k tomu jen kojenecká voda. Co to asi udělá s paní, která je diabetička na inzulínu? Možnosti odpovědí dávám pro zájemce formou kvízu. Mohou být i dvě odpovědi správně a dvě se samozřejmě vylučují: 1) Měla hypoglykemii, nebo 2) hyperglykemii, nebo 3) metabolický rozvrat?
Hodiny teď už ukazují 18:20. Kdyby nebylo počínajícího úplňku, byla by všude už jen černočerná tma. Vysílačka nás posílá na finální jízdu dne. Úkolem k řešení je epistaxe (krvácení z nosu) v domově důchodců. Pán kýchnul a už to bylo. Potíž nastává u osob, které berou léky na „ředění“ krve. Krvácení pak bývá silné až vizuálně děsivé a s ohledem na další onemocnění i obtížně zastavitelné. Pán se od nás dočkal – dle svých slov – neurvalého chování. Brblal celou cestu, držela jsem mu totiž zmáčknutý nos. Krvácení se před cílem zastavilo, ale i tak jsme pána předali do péče ušně-nosně-krčního personálu.
Zvoní telefon. Dispečink. „Néééé“… „Ahoj, mazejte na stanoviště, vystřídejte se, máme teď chvilku, kdy pro vás nic nemám!“ Zrovna tohle nám nikdo nemusí říkat dvakrát.