Nedávno mnou zarezonoval článek gerontopsychiatra doktora Krombholze (iDNES.cz, 25. září 2021). Zmiňoval v něm i pozapomenutý medicínský termín, používaný starou gardou lékařů a nyní upozaděný honbou za přežitím – taedium vitae.
Taedium Vitae – únava až omrzelost životem, porucha základního životního pocitu (např. ve vysokém stáří a při depresích) *)
Pan doktor letmo zmínil aktuální trend zdravotnictví, který se dá shrnout „léčení za každou cenu“. Jako kdokoliv jiný bych také chtěla, aby moji milí byli se mnou stále. Přesto, proti přírodě se do nekonečna opravdu bojovat nedá. Cena je někdy neúměrně vysoká a platí ji ve svém důsledku všichni.
Čím déle se setkávám s devastací, jaká může postihnout lidské tělo a mysl, tím spíš si uvědomuji, jak moc důležité je odejít podle svého přání. Odejít bez trápení s hlavou vztyčenou, to bych také chtěla dopřát i svým blízkým. Můžete mě kamenovat, ale jsem ráda, že službu doprovodu na poslední cestu mohu nabídnout aspoň domácím zvířecím parťákům.
Nějak se mi v průběhu času stalo, že jsem pozapomněla na úplně prosté skutečnosti. Proto jsem se musela znovu setkat s tím, jakou sílu má prosté slovo a připomenout si některé své prožitky.
Před mnoha lety jsem jako zdravotnice čerstvě před vylíhnutím, byla na praxi v léčebně dlouhodobě nemocných. Nezapomenutelný je pro mne pacient, kterého vidím jej stále před očima. Připomínal mumii Ramsese III, jen byl bledý a mluvil a očima sledoval okolí. Zamlžené modré oči v propadlé tváři s výrazným orlím nosem se na mě upřely a pán zašeptal: „ Anděl…andělko, už mohu jít s tebou?“ A já, husa naivní, na to odpověděla, že ne, že by chyběl rodině a ať tu ještě pobude. Ten poslední pohled, kterým mě provázel, mě dodnes pronásleduje a říká „Pamatuj, važ slova.“ Dodatečně jsem se dozvěděla, že se trápil v bolestech ještě 3 měsíce, než se dočkal milosrdné úlevy.
Od té doby se důsledně snažím nikomu nepodsouvat nějaká rozhodnutí nebo doručení, má mantra je „Váš život je vaše rozhodnutí, jak si budete sami přát, tak to i bude.“ Nechci už slibovat a ani přesvědčovat. Na druhou stranu jsem připravena každého bojovníka podpořit ze svých plných sil.
Je to pár let zpátky, zavolala rodina, že si maminka přeje odvézt do nemocnice. Jediný důvod byl, že je apatická a nemá chuť k jídlu. Podle prvotního vyšetření, které je možné provést v rámci přednemocniční péče, ale nešlo o nijak závažný stav. Samozřejmě to zatím bez laboratorního potvrzení. Vzhledem k tomu, že byla neděle večer, navrhli jsme paní a rodině, zda nechce raději zůstat doma a třeba druhý den řešit situaci s praktickým lékařem. Pacientka striktně odmítla, nastoupila do sanitky, uvelebila se na nosítkách, zkřížila ruce na prsou, sevřela rty a zavřela oči. Když se vůz rozjel, otevřela jedno oko a požádala: „Děvenko, mohla bych vás držet za ruku?“ a když jsme jí vyhověla, dodala: „Tak, teď už mohu odejít, co myslíte?“ Odříkala jsem jí svou řeč, jen s dodatkem, zda by přece jen nechtěla raději vydržet až do nemocnice a ona spokojeně kývla a řekla, že mi vyhoví. Jak řekla, tak se stalo. Pacientka zemřela do půl hodiny po předání v nemocnici, příčina nebyla přesně stanovena, prostě se rozhodla odejít.
Podobný stav, kdy lidé očekávají připraveni a smířeni svůj čas zaznamenáváme jako záchranáři samozřejmě častěji než ostatní. Když se ale řeč dostane na podobné těžké téma, zjišťuji, že obdobnou zkušenost má mnoho z nás. Jen se s ní každý vypořádává jinak. Prosím, mysleme také na ty naše drahé odcházející, a přejme jim klid a důstojný odchod jak jen to jde.
Nechci už slibovat a ani přesvědčovat. Ale na druhou stranu, obrovské vypětí mě stojí mé osobní rozhodnutí, zda člověka, kterého držím za ruku, vracet zpět mezi nás nebo být „jen“ tou oporou, společníkem chápajícím a naslouchajícím na cestě konečné úlevy.
S každým rozhodnutím musíme žít sami až do konce svého života a také se sami vyrovnávat se všemi důsledky našich rozhodnutí. Osobní odpovědnost za sebe sama je těžká práce.
*) https://slovnik-cizich-slov.abz.cz
#odpovědnost #vstřícnost #rozhodnutí #záchranáři #smrt #emoce