Hudební sluch je něco, co jsem si jako malá přávala k Vánocům. Možná, kdybych napsala Santovi místo Ježíška, pochopila bych z jeho děsivého „hou-hou-hou“ rychleji, že mimo čistý „hudební hluch“ je i mnoho stupňů nahluchlosti. Absolutní hudební sluch je asi tak častý, jako absolutní hluch. To, že někdo neumí zpívat, nemusí znamenat, že neslyší rytmus, melodii a že mu nemusí rvát uši falešné tóny nebo zpěv.
Já osobně svou hudební produkci ohleduplně omezuji nadále na sprchu a jízdu v autě bez spolujezdce. Tedy, až do nedávna. Naše boradorka*) autem jezdí, ale nadšením zrovna neplane. Když posledně fňukala a kňourala, začala jsem jí zpívat. Manžel sice požadoval vysazení na autobusové zastávce, ale pes měl radost. Asi mu moje árie připomenula křik straky.
Nejsem v tom naštěstí sama. Mou sestru její partner důrazně požádal, aby jejich děti neuspávala zpěvem. Že se něco podobného ztratí mezi kvílícími derviši, ale na městském sídlišti ve Střední Evropě se to úplně nehodí.
Když se řekne „zpěv“, vybaví se mi drobná příhoda…
Výzva pro posádku záchranky zněla „zhoršení stavu“, tedy velice oblíbené označení čehosi, když se volající nedovede vyjádřit, není možno získat informace nebo je stav nepopsatelný. Výstupem je pak výlet s překvapením – nikdo neví, co vlastně může na místě čekat. Nás čekal starší muž, vytrvale pějící „náá týý lóóú-úcéé zé-elený-ý-y“ a znovu a znovu ten stejný úsek. I když, než zpěv by bylo přesnější označení rapování hlasem zasloužilého fotbalového fanouška. Prvotní podezření na vliv alkoholu jsme vyloučili, stejně jako trénink asertivity nebo soukromé karaoke. Stejně tak nebyla odchylka ani v hodnotách fyziologických funkcí změřitelných záchrankou. Pán chodil, vyhověl všem přáním spojeným s rámcovým neurologickým vyšetřením. Vehementně na pokyn plazil jazyk a snažil se i o hlasovou produkci ve stylu Micka Jaggera. Přesto nejpravděpodobnější problém byl neurologický, a tak jsme také pacienta odvezli. Předpokládané podezření se nakonec potvrdilo (skutečně se jednalo o cévní mozkovou příhodu) a nás potěšilo, že jsme udělali správné rozhodnutí. Mně ale z 20 minutové cesty do nemocnice za zvuků zelený louky při „volume zcela doprava“ třeštila hlava až do večera.
Teď mě napadá ještě jeden zážitek. Půlnoční výlet na podezření na cévní mozkovou příhodu.
Upřesnění bylo už samo o sobě pozoruhodné. Bylo nám sděleno, že se jedná o muže, který nemůže artikulovat a má „zatuhlá mluvidla“. Před domem v temné ulici netrpělivě poskakoval spíš než muž odrostlejší chlapec a divoce na nás mával. Vyskočili jsme z vozu a při vyndávání záchranářského batohu jsme se – pod dojmem přijaté výzvy – ptali, kde tatínek je. Jaké bylo naše překvapení, když mladík na nás zahuhlal: „Do já nebim, do je sdad jedno, de?“ a dále „Já debůžu blubit!“ Situace spíš jevila komická, ovšem mládenec byl na pokraji hysterie! Příčina jeho jednání byla nakonec pochopitelná, druhý den měl vystoupení v zahraničí jako sólový zpěvák lidového pěveckého spolku a náhle ztratil hlas. Proto se rozhodně dožadoval akutního převozu na ošetření na pohotovosti ORL. Co bychom pro naději naší pop music neudělali.
Je mi jen líto, že se nemohu podělit o vynikající výsledek, angínu spojenou se ztrátou hlasu se přece jen do rána nezdařilo vyléčit. Nemožné i zázraky jsou sice u nás na počkání, ale angína je na pobyt v posteli, nikoli na podiu.
Hudba je ale i terapeutická. Ráda si po službě pouštím v autě gregoriánské chorály. Ale to ovšem nikoliv po noční, to dávám přednost Kabátům a spol. Pořádný nářez v autě za zvuku turba v akci mi vhání do žil poslední zbytky adrenalinu, když už ani kofein by na mne po šichtě nezabral. Jen je dobré si za těchto podmínek nastavit omezovač rychlosti v silném vozidle…
#zpěv #CMP #záchranka #terapie #hudební # sluch
*) náš dvourychlostní pes ze sekáče – fena rasy borador