Pohled těch hlubokých hnědých očí mě skoro fyzicky bolí… je následovaný dloubnutím nosem a olíznutím. „Vážně nikam dnes zase nejdeme?“
„Nejdeme, pejsko, nejdeme, panička si hnula se zády.“ Při ranním zvedání manžela ze země jsem totiž pocítila to velice typické ohnivé šlehnutí přes bederní páteř a skončila jsem jak nedovřený zavírací nůž. V předklonu jsem pak brečela o pomoc i při specializované masáži (tedy ne té relaxační, ale rehabilitační). Bohužel, i tak mám záda ve stavu práce neschopné. Po lécích mám pocity jak na tripu a říkám si, že je čas na tematický příspěvek.
Bolesti zad jsou častým problémem. Pokud nějakou směnu „na záda“ nejedeme, znamená to pouze odolnější jedince, kteří někde tiše v koutku skřípou zuby a trpí a dojede pro ně pravděpodobně hned další směna po nás. Koho nebolela záda, hoď kamenem (samozřejmě ale hoď správně, ať si s nimi netrhneš). Ale právě proto, že máme rozsáhlé zkušenosti jak s pacienty, tak i s vlastní protestující páteří, dovedeme docela slušně odhadnout skutečnou míru trápení.
Typ pacienta č. 1
Pacient, většinou muž, sténá v posteli a nechává se obskakovat totálně vynervovaným okolím. Nemůže se pohnout a dožaduje se profesionální pomoci, injekcí, obstřiků, politování a pokud možno aspoň omluvenky z práce. „Já bych moc rád do práce šel, au au – miláčku, zavolej šéfa – au au – že nepřijdu, protože tu mám – au au – záchranku.“ Když se dozví, že musí do nemocnice, začne se oblékat a vymýšlí si ty „nejlepší“ (rozuměj – nejnevhodnější z pohledu oblékání při skutečně bolavých zádech) varianty svršků a spodků. Tu chce jinou košili, tyhle džíny, šněrovací boty… Přitom si vzpomenu na svého otce, který leta trpěl s „plotýnkami“ (výhřez plotének lumbálně-sakrální oblasti páteře) a já, jako školkou dítko povinné, jsem mu natahovala ponožky, aby mě mohl nějak odlifrovat k babičce…
Tito pacienti také vynikají tím, že si bez problémů sami na jedné noze obouvají boty, provádí různé rotační pohyby (já teď chodím jako robot a bojím se otočit jinak než celá) a do sanitky dokráčí a zalehnou, nezapomenou si pohodlně podložit paží hlavu a nohy zkřížit přes sebe. Co dodat.
Podobné případy není doporučeno ponechávat doma s ošetřením „pouhpu“ injekcí do svalu. V drtivé většině případů volají nejdéle do 2 hodin znovu, s tím, že to NEFUNGUJE a ať koukáme nakmitat a odvézt na EMERY – nejlépe JIMI zvolené nemocnice…
Typ pacienta č. 2
Tento pacient má opravdu problém. Bývá to vidět a slyšet na první dobrou. Je to právě ten typ pacienta, jenž se prostě už k doktorovi sami dostat nedokáže ani při nejlepší vůli. V tu chvíli nastupujeme jako „ti zlí“, tedy ti, co nepomohou a nutí ubožáka, aby se hýbal a snažil sám. Co komentářů a invektiv jsme se dočkali od okolí a příbuzných, a kolika se ještě dočkáme, že nepomůžeme.
PROČ to tak vlastně děláme??? Ano, jsme sadističtí mučitelé a je to z čistého potěšení z lidského neštěstí a vzrušení z cizí bolesti… ale nééé, teď vážně. Je to z jednoduchého důvodu. Při opravdu skutečné bolesti zad právě jen sám pacient ví a pocítí, co je pro něj aspoň nějaká úlevová poloha, do které se chce dostat a v ní se přemísťovat. Pro mě to je teď zrovna hluboký předklon. Každá pomoc druhé osoby může takový akutní stav paradoxně jen zhoršit. Hlavně pokud z počátku nevíme, co dotyčnému je. Nabízíme pomoc s tím, že musí dotyčný jít ale sám, a my rádi ve všem ostatním vyhovíme.
První krok bývá vyloupnout pacienty z postele. První je: „Já vám ukážu, jak vstát a vy to zkusíte. Můžete se nás chytit, ale musíte sami.“ Jakž takž se pak dostáváme v různé podobě paragrafu do sanitky. Najdou se i masochisté, kteří volí evakuační pojízdnou židli, ale většinou rozhodnutí litují hned při dosednutí. Je totiž hodně hluboká, a to je na záda přímo „balzám“.
Někdy vznikají i poněkud šílené situace, kdy si kolemjdoucí stěžovali na chování posádky… Ono se to dá celkem pochopit, když se stali svědky třeba následující tragikomické situace. Z výtahu panelového domu totiž „vyšla“ po čtyřech paní středního věku a za ní kráčela záchranářka nesoucí kabelku a mobil. Toto byl právě takový případ, kdy takový přesun byla jediná možnost. Pacientka se pro tento způsob rozhodla sama, protože ani injekce, kterou dostala ještě doma, nepomohla. V pohybu po čtyřech byla pro paní bolest nejsnesitelnější. A veškeré okolí jí bylo zcela srdečně jedno. My jsme se nezasvěcenému samozřejmě vykreslili v patřičném světle.
Další pacientka se nám jednou „zasekla“ v patře modernistického domu. Ložnice – samozřejmě – byla dostupná jen po schodech. Drobná potíž byla v tom, že schody byly z průhledného akrylu a obtáčely nerezový sloup. Zábradlí bylo jen na straně sloupu a délka schodišťových stupňů byla slabých osmdesát centimetrů. Musím říct, že jako bezpečák i záchranář v jednou, jsem z toho měla amok… Jak teď s byť mladou, ale vážně zaseklou, ženou dolů? Tenkrát jsme to vyřešili podobně jako v ostatních nejhorších případech, a to injekcí pěkného dryáku. Stejně to byl mazec.
CET 7:45:11 H – co: bolest zad / kdo: muž, cca 40 / kde: byt
Jak jinak, ráno v pondělí bolí záda, tak to bude následek víkendových aktivit. Bylo krásně, a tak asi něco kutal na chatě. Čeká nás paní, která bez známek nějakých nervů volá do domu na manžela, ať kmitá, že tu má už záchranku. Trochu nás tím zaskočila. Muž dorazil ve stylu mezi typem pacienta 1 a 2 a hlásil, že měl 2 brufeny a je to trochu lepší. Se sykáním se jakž takž uvelebil na nosítkách. A pak se teprve objevil ten hlavní důvod volání. Měl bouli v tříslech a roztřeseně se ptal: „Nemůžu mít MOR??“ Tak to je tedy otázka za milion. „Jasně, že jo, ale začneme něčím méně atraktivním…,“ navrhuji a pouštím se do výslechu třetího stupně. Nakonec to bylo snadné. Dát si obdobu železného muže bez pořádné přípravy není nejchytřejší. Pán si tím vykoledoval bouli v tříslech po námaze, svalovou horečku a blok bederní páteře. Tak nic, mor až příště.
Tak a já si jdu zase lehnout. Myorelaxant se mnou zase začíná mávat, tak ať nevolám záchranku.