…aneb když tě napadne zahrada a vypadá to jako přepadení v parku na Žižkově.
CET 9:45 h / co: pád a napadení / bradypsychická žena / místo: zahrada…
Ne, tentokrát to nebylo v nonstopu ani u paneláku. Bylo to u mě doma. Přesněji – na mojí zahradě. Je léto, červenec, ranní ticho ustupuje aktivním spoluobčanům. Startují sekačky, cirkulárka a do toho odkudsi ječí dechovka. Mám zatím volno, jdu až na noční, a tak podlehnu vábení zahradních prací i já. Prostě jsem dostala super nápad! „Zkrátím pár suchých větví, ať se to tady nezřítí sousedce na plot, až zaprší.“
Povolávám do akce aku vyvětvovací motorovou pilu. Cítím se jako borec z Discovery kanálu.
Jedu první větev – pohoda. Druhá – odpor, ale zvládnuto. Třetí… číhá. Když se zlomí, dělá si, co chce. A chce mě. Uhýbám. A najednou jsou větve trochu jinde než před chvílí. Sklouznu ve svahu. Jo, v těch oficiálních, ne kotníkových, ale „schválených“ pracovních botách. S tvrdou podrážkou jak duše některých lidí… Fasované boty ZZS – tvůj přítel i nepřítel…
A najednou to jde ráz na ráz ! Letím po zádech svahem a … větev! první blízké setkání rostlinného druhu se živočišným skončilo prohrou ruky a odlomením větve. A pak další náraz, dopadla hlava.
A těsně kolem oka mi prosviští kus suché větve ostřejší než skalpel… a ležím.
Pes, zavřený na dvorku z bezpečnostních důvodů, úplně šílí – kňučí, vyje, štěká a skáče, že by mu záviděl i Jarda Bába…
Diagnóza: napadení zahradou
Mám tržnou ránu na tváři, o oko jsem skoro přišla a pod okem začíná hematom, na čele bouli jak z grotesky.
Krev. Šok. Adrenalin.
Peroxidová sprcha, a čas vyrabovat domácí lékárničku – gel proti krvácení, antibiotická mast, stripy na stažení rány a k tomu kakofonický refrén nadávek v různých jazycích. Brufen to jistí…
A v hlavě mi jede:
„Každý kdo mě teď uvidí, bude si myslet, že mě někdo zmlátil…Ne. Jen mě napadla zahrada. A já, husa blbá, bránila jsem se.“
Moto dne:
„Zahrada mě napadla. Přežila jsem. Větev ne.“
Takže jo, moji milí: Nepodceňujte fyzickou práci, ani vlastní zahradu. Boty noste takové, které mají podrážku, ale i duši. A větve se nikdy nesekají zespoda.
Nikdy.
P.S.: Ať si kolegové klidně myslí, že mě sejmul nějakej rozzuřenej pacient – pravda je ještě lepší.
Sejmula mě zahrada. Ale já žiju. A větev už neroste.