MACHONET

Kdo mluví pravdu a kdo ne? Kdo přehání a kdo podhodnocuje? Na to aby měl jeden křišťálovou kouli. Dávno jsem se naučila, že vnímání zdravotního stavu je individuální, pacienty nesoudím, ale někdy se přece jen pozastavíme…

Dispečink záchranné služby nejenom při vším tím úsilí, znalostech, zkušenostech a profesionalitě ale i při denní horničině a těžbě dat od volajících to stejně nemůže zjistit. Volající něco řekne na lince 112, ta to předá na 155 a na místě se dozvídáme až třetí verzi.

Obzvláště nás vždy potěší fakt, když po příjezdu do nemocnice mnohý z našich klientů servíruje další verzi příběhu, a to často diametrálně odlišnou od té, které se držel celou cestu v sanitce.

Obligátní otázka „CO? je konkrétně NYNÍ důvodem pro volání záchranné služby. Ve zkratce – záchranku volati = v ohrožení života býti. Tedy je předpokládáno, že – například – se chronický stav stal akutním, a nás logicky zajímá, CO se děje právě TEĎ. Čtrnáct a více dnů trvající obtíže bez zhoršení stavu je vždy nejlepší řešit v noci ze soboty na neděli. Třeba protože „je v tu dobu nemocnici nejmíň pacientů a budou tam na mě mít čas“, jak byl jeden z klientů přesvědčen.

Nad obsahy výzev někdy nevěříme vlastním očím. Co se vlastně děje se zjistí často opravdu až na místě.

Výjezd 11:40:11 CET, CO: bolest DK /KDO: muž, asi 25 let / MÍSTO: autobusová zastávka /POZNÁMKA: nedokáže se bolestí postavit, volá kolemjdoucí.

Jasné, blíží se poledne, takže výjezd. Nemine den, aby mezi 11 a 13 h byla některá z posádek na stanovišti. Dojíždíme na určenou zastávku. V péči čekajících na dopravní prostředek si liboval mladý muž. Před sebe měl vytrčené nožky a přijímal projevy lítosti a drobné pozornosti jako limonádu, housku, čokoládu… „Dobré poledne, tak co se tady stalo? Co vás bolí, jak vám je…?“ ptáme se. Chlapíček namáhavě zvedá levou nožku a hlásí, že se nemůže postavit, stěží došel sem a teď už nemůže ani krok. Zkoumám končetinu a kde nic tu nic, bez otoku, rány, odření, vybočení… „Kde to bolí, ukažte přímo!“ Chápeme, že bolí-bolí pata, konkrétně stržený puchýř a postižený by si přál do sanitky donést nebo aspoň dovézt. Skoro bych si myslela, že se ten kdo volal zastydí. Vyzváni ke studu jsme byli sledujícími my, protože jsme odnos a odvoz odmítli s tím, že do sanitky opravdu pacient dojde.

Nebudu zde zmiňovat komentáře personálu chirurgické urgentní ambulance, na zvukovém záznamu by musely být vypípány. Jo, zdání klame, pan doktor vypadal tak distingovaně.

A protože se nám ten den tak vybarvuje, následuje výjezd na dalšího mladého muže.

Výjezd 14:01:56 CET, CO: bolest DK /KDO: muž, asi 25 let / MISTO: rodinný domek /POZNÁMKA: tříska v noze.

„No tak to snad nemyslí vážně!“ řve kolega, „s tím na tu chirurgii nejedeme, vytáhneme to, jinak budem´ zase za debily!“

Blížíme se k domku na dané adrese, je vidět, že zde probíhají nějaké stavební úpravy. Už na nás mávají a podpírají opoceného chasníka. Tak dobrý, tenhle dojde, třeba to nebude tak vážné… „Prosím,“ zadýchaně prosí, „můžu si lehnout na břicho?“ Jistě proč ne, „tak se pochlubte, kde máte to břevno?“ šprýmujeme. Humor nás ale vzápětí přechází. V celé zadní části stehna má muž zaraženou třísku – je to vlastně ještě vůbec tříska? Jednalo se o asi 25 cm dlouhý kolík na upíra z roztřepeného dřeva. V tu chvíli nám zvenku podávají prkno ježící se odštěpky a páchnoucí fermeží na sto honů. „Z tohohle je ta tříska, chcete to sebou?“ ptají se. Nechceme a vyrážíme. Tentokrát si pan doktor komentáře odpustil.

A ještě jedna příhoda na dobrou noc. Je o zdání a i o tom, že krása bolí.

Výjezd 22:45:20 CET, CO: poranění HK /KDO: žena, 24 let /místo: byt 3p, BD /POZNÁMKA: zlomený nehet.

Čtu dobře nebo mi večerní hodina už rozmazala vidění? Jak je dobrým zvykem, vymýšlíme cestou z nedostatku informací různé scénáře copak se asi slečně stalo. Vzpomínali jsme i na brigádnici z fast foodu, která nehtem chtěla posunout zaseklé ovoce v mixéru. „Ale to tehdy nehlásili jako nehet, to ten prst přiznali,“ oponuje kolega. „Jo, ale jen jeden, vzalo jí to tři,“ opravuji.

Na místě rozrušená dívka v nedbalkách předváděla drápy, že by se za ně nestyděl ani střihoruký Edward, bohužel jen na devíti prstech. Na prostředníku levé ruky chyběl nejen umělý nehtík, ale i lůžko nehtu přírodního. „Au, to bolí, chápu! Jak se vám to povedlo?“ A dívenka, že to spíš předvede.

Hupla na manželskou postel, chytila se rukama za skvost kovotepectví v záhlaví lůžka a na kolenou předvedla doslova pohyb, který způsobil poranění. Bohužel se do předvádění vložila natolik, že se jí podařilo vylomit si i nehet na prostředníku pravé ruky… „Ježíš, ty jsi kráva!“ zařval v tu chvíli mladík vycházející z vedlejší místnosti. Dívka se honem rozhodla setřít slzy boleti, jenže zkuste to, se čtyřcentimetrovým monstrem na špičce prstu. „Tak kam pojedeme nejdřív, na oční?“  

Ano zdání klame, vylomené dva nehty s poškozením nehtových lůžek jako cena za večerní hrátky. Nevím, zda to stálo za to. A to ani nemluvím o poraněném oku.